Česká muniční iniciativa nekončí, prezident s Fialou ladí další miliardy.
Hradní sály nedávno hostily debatu, která by svou vážností zahanbila i největší pesimisty, o čemž ostatně jako první s odkazem na své zdroje informoval server SeznamZpravy.cz. Petr Pavel se zde sešel s klíčovými aktéry české politické scény, aby projednali, kolik munice a techniky ještě dokáže český průmysl vyškrábat ze dna svých skladů.
Atmosféra setkání údajně připomínala strategické plánování v dobách největší slávy, ovšem s drobným rozdílem – tentokrát se nehrálo o dobytí území, ale o to, jak udržet krok s vlastními sliby. Česká republika se totiž v rámci své iniciativy pasovala do role globálního logistického giganta, který v lesích a hájích hledá statisíce dělostřeleckých granátů pro napadeného souseda.
Prezident, jehož vojenská minulost mu nedovoluje nečinně přihlížet prázdným zásobníkům, se chopil kormidla s vervou sobě vlastní. Zatímco opozice občas brblá o prázdných kapsách českých daňových poplatníků, vládní kabinet pod Pavlovým dohledem jasně deklaruje, že bezpečnost není zadarmo a svoboda má cenu několika set tisíc nábojů ráže 155 mm. Investigativní pohled na věc odhaluje, že česká stopa v dodávkách zbraní je hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejde jen o staré sovětské harampádí, které by v našich skladech stejně jen chytalo rez a prach, ale o sofistikované nákupy na světových trzích, kde se českí vyjednavači pohybují s obratností ostřílených obchodníků s deštěm.
Když se zbrojaři radují a státní kasa tiše pláče
Je fascinující sledovat, jak se z malé středoevropské země stal hlavní dispečer pro východní frontu. Politici se předhánějí v tom, kdo přinese lepší zprávu o nalezených zásobách v exotických zemích, o kterých většina z nás slyšela naposledy v zeměpise. Satira osudu tomu chtěla, že právě tyto státy nyní drží klíč k evropské bezpečnosti.
Fialova vláda si na této iniciativě vybudovala solidní renomé v Bruselu i Washingtonu, což je kapitál, který se v diplomatických kruzích cení víc než zlato. Že to doma občas vyvolává pnutí mezi výdaji na školství a nákupem střelného prachu, je sice pravda, ale v geopolitickém pokeru se na drobné nehledí. Právě tato dravost na mezinárodním poli ukazuje, že česká diplomacie konečně našla téma, ve kterém není jen pasivním příjemcem instrukcí. Stali jsme se architekty pomoci, což prezident Pavel rád zdůrazňuje při každé návštěvě zahraničních státníků, kteří k nám jezdí na konzultace jako do generálního štábu.
Každý další balík pomoci, který projde schvalovacím procesem, je doprovázen ujištěním, že naše vlastní obranyschopnost tím nijak netrpí. Je sice otázkou, zda by naše armáda v případě konfliktu nemusela bojovat spíše s prakem, ale zatím nás hřeje vědomí, že naše munice létá tam, kde je jí nejvíce potřeba.
Zlí jazykové tvrdí, že jde o drahý koníček, ale realita je taková, že bez české iniciativy by situace na frontě vypadala podstatně ponuřeji. Politické špičky si uvědomují, že zastavit agresi v zárodku je levnější než ji později řešit na vlastních hranicích, i když to znamená utahování opasků v jiných resortech.
Strategické mlčení a hlasité cinkání nábojnic
Zatímco se veřejnost dohaduje o detailech, za zavřenými dveřmi se ladí technické parametry logistiky, která nemá v novodobé historii obdoby. Nejde totiž jen o to náboje koupit, ale také je bezpečně a rychle dopravit přes půl kontinentu, aniž by si toho všimly zvědavé oči satelitů nebo nespokojení sousedé.
Investigace ukazuje, že česká role prostředníka je klíčová zejména díky našim dlouhodobým vazbám na trhy, kam se velmoci bojí vstoupit přímo. Jsme takovým diskrétním nákupčím, který sice nemá největší svaly, ale zná ty správné lidi v zapadlých koutech světa, kde se munice stále ještě válí v bednách. Prezident Pavel svou autoritou zaštiťuje tyto kroky i před těmi voliči, kteří by raději viděli peníze v opravách silnic než v hlavních děl. Jeho rétorika je jasná: pokud neuspěje Ukrajina, budou ty silnice jednou brázdit tanky, které rozhodně nebudou mít české registrační značky. Tento přístup, ačkoliv je v jádru pragmatický a vojensky logický, nese s sebou i značnou dávku politického rizika. Vláda sází vše na jednu kartu a doufá, že se tato investice do budoucna vrátí v podobě stabilní Evropy a vděčných spojenců, kteří nám v případě nouze oplatí stejnou mincí. Není pochyb o tom, že se o této éře české zahraniční politiky budou jednou psát učebnice. Otázkou zůstává, zda v nich budeme figurovat jako prozíraví stratégové, nebo jako nadšenci, kteří se pro dobrou věc rozhodli obětovat poslední košili v naději na lepší zítřky.
V aktuální situaci se však zdá, že jiná cesta neexistuje.
Petr Pavel i Petr Fiala jedou na vlně odhodlání, která zatím naráží jen na limity světové produkce a hloubku spojeneckých peněženek. Česká muniční jízda pokračuje a s ní i naše ambice být slyšet tam, kde se rozhoduje o osudu světa.
Závěrem lze říci, že snaha hradního pána a vládní kliky o záchranu svobody skrze dělostřeleckou podporu je sice drahým špásem, ale v kontextu dějin možná tím jediným smysluplným. Zbývá jen doufat, že ty statisíce granátů dopadnou přesně tam, kam mají, a že český rozpočet tuto investigativně-zbrojní misi přežije bez fatálních následků.
Bude zajímavé sledovat, jak se iniciativa vyvine v příštích měsících, kdy se očekává další vlna nákupů.
Pokud se podaří naplnit ambiciózní cíle, které si Hrad vytyčil, možná se dočkáme i dne, kdy české zbrojařské firmy budou hlavními tahouny naší ekonomiky, což by byla ta největší ironie celého příběhu.
Jak ukázaly poslední konzultace, jednota v této otázce je mezi ústavními činiteli zatím pevná jako pancíř moderního tanku. Jestli tato ocelová shoda vydrží i pod tlakem blížících se voleb a narůstajícího státního dluhu, je ovšem téma na úplně jiný investigativní článek.
Použité zdroje: seznamzpravy.cz