Putin hrozí, že americké Tomahawky zničí vztahy s USA. Jenže svět se mezitím směje tomu, kdo si hraje na mírotvorce s jaderným kufříkem.
Vladimir Putin znovu obul své diplomatické přezůvky a vkročil na kluziště světové politiky, kde mu to poslední dobou klouže víc než kdy dřív. Tématu se dnes věnoval zpravodajský portál Aktuálně.cz s odkazem na další své zdroje a tiskové agentury s tím, že tentokrát vůdce Putin varuje Spojené státy, že pokud Ukrajina dostane americké střely Tomahawk, zničí to křehký „pozitivní vývoj“ mezi Moskvou a Washingtonem. V překladu: „Hrajeme si na přátele, dokud vám to nevybuchne v ruce.“
Jakmile se objeví téma, které smrdí absurditou na sto honů, redakce magazínu FaktHusty.cz se vrhá do akce jako bulvár na celebritu bez make-upu – prostě jsme si to nemohli odpustit. Je to klasická ruská škola strašení — postavit kolem sebe stěnu slov, která mají připomenout, že Kreml má pořád co říct. Putin tak s vážnou tváří oznamuje, že dodávky dlouhého doletu by znamenaly „zcela novou fázi eskalace“. Přitom o té staré fázi se mluví už dva roky. Když se podíváme na realitu, Tomahawky mají dolet kolem 2400 kilometrů a dokážou se vyhnout radarům. To Putina děsí víc než prázdné regály v ruských supermarketech. Pro Ukrajinu by to byla šance dostat se za frontu, pro Rusko důvod vytáhnout slovník hrozeb.
Když hrozíš válkou, tváříš se jako mírotvůrce
Putin tvrdí, že bez amerických vojáků by Ukrajina Tomahawky stejně nepoužila. Těžko říct, jestli tím chtěl vyvolat strach nebo jen přiznat, že Rusko ztrácí přehled o tom, kdo na koho míří. Každopádně jeho věta, že by to „zničilo vztahy“, zní, jako když se toxický partner snaží zachránit vztah tím, že vyhrožuje rozchodem.
Kreml si umí hrát na oběť i na hrdinu zároveň. Jednou varuje před válkou, podruhé obviňuje Západ z agresivity. V každém případě platí jedno: čím víc se Putin tváří klidně, tím víc hledá červené tlačítko.
Rétorika silnější než realita
Podle analytiků Institut pro studium války zvýšil Putin v posledních dnech dávku slovní munice. Když už to nejde na bojišti, jde to alespoň před kamerami. A jakmile se k tomu přidá hromada map, šedé stěny a hromový hlas, máme zpět éru studené války – tentokrát přenesenou na TikTok.
Zajímavé je, že samotné Spojené státy zatím nejsou rozhodnuté. Logistika i zásoby Tomahawků nejsou nekonečné, a Washington váhá.
Putin to ví, a tak přitápí slovní kotel. Zatímco americká administrativa váží každý krok, ruský prezident váží jen, kolik hrozeb se vejde do jednoho projevu.
Hra nervů: kdo se první zlomí
Ukrajina si o Tomahawky řekla při zasedání OSN 23. září. Americký viceprezident J. D. Vance potvrdil, že žádost se zvažuje, ale konečné rozhodnutí je na Trumpovi. A tam se příběh mění v grotesku: svět čeká, jestli o míru rozhodne muž, který řeší spíš své soudy než geopolitiku.
Putin ale potřebuje nepřítele, bez něj by ztratil smysl existence. Hrozí, varuje, volá po klidu, zatímco ve stejné větě připomíná, že má jaderné zbraně.
To už není diplomacie, to je stand-up show s dramatickým koncem.
Tomahawk jako symbol – ne jako zbraň
Celé to působí spíš jako představení pro domácí publikum. Ruská televize potřebuje svého hrdinu, který se postaví Západu a přitom se tváří, že mu jde o mír. Tomahawk je pro Putina ideální symbol: může na něj nadávat, vyhrožovat kvůli němu a přitom ho nikdy neuvidí.
Zatímco svět přemýšlí, jak předejít dalšímu kolu konfliktu, Kreml přemýšlí, jak z každé americké zbraně udělat strašáka. Válka slov pokračuje, a čím je hlasitější, tím je jasnější, že Rusko má problém i s vlastní ozvěnou.
Zajímavé je, že Putin současně tvrdí, že dodání raket by vojenskou situaci „nijak dramaticky nezměnilo“. Tak proč ta hysterie? Možná proto, že jde o symbol – a ten má v Moskvě větší sílu než realita. Všechno to připomíná scénář, kdy pyroman varuje sousedy před ohněm, který sám podpaloval. Zatímco svět řeší, zda Tomahawky opravdu přiletí, Putin řeší, jak si zachovat tvář. Jenže čím víc mluví o míru, tím víc jeho slova znějí jako ozvěna sirény. A tak se svět dívá na další dějství velkého divadla, kde se místo argumentů používají rakety a místo faktů hraje strach.
Závěr? Když někdo křičí, že nechce válku, ale přitom má ruku na červeném tlačítku, není to mírotvůrce. Je to režisér chaosu, který nechce, aby se představení skončilo.
A publikum? To jen doufá, že tentokrát opona spadne dřív, než se zvedne kouř.