Představte si ten ráj: nebe plné poctivého sovětského železa, žádný hluk ze západních stíhaček a piloti, co mají víc razítek než nalétaných hodin.
Zatímco my si tu v klidu užíváme dekadentní výdobytky kapitalismu, kolegové z redakce Deník.cz se rozhodli probrat z komatu a naservírovali nám vizi, ze které by se i Husákovi orosily brýle. Jejich hloubková analýza toho, co by se stalo, kdyby nás „zlý“ převrat nepřipravil o socialistické jistoty, je fascinující četbou pro každého, kdo věří, že kerosin chutná lépe s trochou ideologie. My jsme k tomu přihodili pár vlastních interních pikantností, které potvrzují jediné: naše nebe mohlo být skanzenem, který by nám záviděla i Severní Korea.
Pokud by se dějiny nezvrtly tím nešťastným demokratickým směrem, naše armáda by dnes s pýchou oprašovala legendární MiGy-21.
Tyto stroje, které pamatují první krůčky Karla Gotta, by pravděpodobně tvořily páteř našeho letectva až do úplného rozpadu materiálu. Je to vskutku geniální strategie – útočník by se totiž uchechtal k smrti dřív, než by stihl zaměřit radar na tu létající hliníkovou konzervu.
Kromě těchto veteránů bychom se jistě dočkali i masivního nasazení letounů MiG-23, známých svou přívětivou povahou, která pilotovi nedovolila ani na vteřinu zapomenout, že sedí na sudu s prachem. Tato technika, vyžadující údržbu v rozsahu tří generací mechaniků na jednu letovou hodinu, by zajistila stoprocentní zaměstnanost v každém koutě republiky, kde se povaluje klíč číslo třináct.
Současná moderna by v našem paralelním vesmíru nesla jméno MiG-29. Tyto stroje by sice vypadaly na plakátech skvěle, ale jejich provozní náklady by pravděpodobně vymazaly státní rozpočet rychleji než jedna pětiletka. Nicméně ten pocit, když při startu vypustíte černý kouř, za který by se nemusela stydět ani uhelná elektrárna v Prunéřově, je zkrátka k nezaplacení.
Modernizace v rytmu pětiletky aneb kladivem k lepším zítřkům
V hangárech by se jistě tísnily i útočné stroje Su-25, přezdívané Hrábě.
Ty jsou v podstatě nezničitelné, což je ideální, protože náhradní díly by se pravděpodobně musely kovat ručně v rámci brigád socialistické práce. Piloti by se nemuseli zatěžovat složitou elektronikou, stačil by jim kompas, odvaha a dobrý vztah s dispečerem, který má klíče od skladu s palivem.
Kdybychom zůstali věrní Varšavské smlouvě, pravděpodobně bychom dnes s napětím očekávali dodávky strojů MiG-29M. To by byla ta pravá hi-tech revoluce – letadlo, které má digitální budíky místo těch analogových, ale stále potřebuje k nastartování požehnání z Kremlu a dvě cisterny lihu na promazání hrdel pozemního personálu.
Nesmíme zapomínat ani na naše domácí stříbro, letouny L-39 Albatros.
Ty by v našem skanzenu sloužily nejspíš věčně, pravděpodobně i jako vládní speciály pro přepravu zasloužilých umělců na dožínky. Jejich modernizace by probíhala stylem „nový nátěr a víc samolepek“, což je osvědčený postup, který v našich končinách funguje už desetiletí.
Pohled na tehdejší plány rozvoje letectva odhaluje, že prioritou nebyla efektivita, ale počty. Měli bychom stovky letadel, která by sice většinu času stála na zemi kvůli nedostatku čehokoliv, ale na přehlídkách by to vypadalo náramně. Strategie „kvantita je kvalita sama o sobě“ by v českých podmínkách dostala zcela nový, mírně tragikomický rozměr.
Místo radarů jen bystrý zrak a pevná víra v centrální plánování
Výcvik pilotů by byl kapitolou samou pro sebe. Místo drahých simulátorů by se trénovalo na sucho, s dřevěnými modýlky v ruce a s pevnou vírou, že nepřítel bude mít stejný nedostatek náhradních dílů jako my. Ideová příprava by samozřejmě zabrala polovinu času, protože sestřelit imperialistu lze jen tehdy, máte-li správně nastudované stanovy strany. Zatímco dnes řešíme nákup F-35, v našem rudém snu by vrcholem luxusu bylo, kdyby v MiGu-23 fungovalo topení. Pohodlí pilota bylo v sovětské škole vždy až na posledním místě, hned za barvou kniplu a velikostí rudé hvězdy na směrovce. Trpět pro vlast je totiž základní vlastnost socialistického letce.
Logistika by byla řízena s precizností fronty na banány.
Pokud byste potřebovali novou pneumatiku na podvozek, museli byste nejdřív odevzdat pět kilo starého papíru a vyplnit žádanku v trojím vyhotovení. Ale to nevadí, aspoň by technici měli dost času na hraní karet v boudě u ranveje, což utužuje kolektiv.
Závěrem lze říci, že naše letectvo by dnes bylo unikátní zoologickou zahradou historické techniky. Byli bychom světovou velmocí v oboru „jak udržet ve vzduchu něco, co tam už třicet let nechce být“. A to je výkon, který si zaslouží minimálně metál za zásluhy o výstavbu, nebo alespoň další článek na našem magazínu FaktHusty.cz.
Použité zdroje: Denik.cz