Řidiči v zemi ropy teď stojí ve frontách jak za socialismu na banány. Jen místo ovoce doufají, že dostanou pár litrů benzínu dřív, než se z pumpy stane muzeum.
Téma dnes komentuje Investicniweb.cz s tím, že v zemi, kde se donedávna chlubili tím, že ropa teče i z vodovodního kohoutku, začali motoristé hromadně vzpomínat na časy, kdy se na benzín nečekalo déle než na pivo. Jenže drony s křídly a zápalem pro věc mají jiný plán. Ukrajinské útoky se trefily přesně tam, kde to bolí – do srdce ruské ropné soběstačnosti. Výsledek? Fronty jak z učebnic sovětské nostalgie. Na čerpacích stanicích se tvoří zástupy, které by i Lenin rozplakal dojetím. Lidé si mezi auty dělají pikniky, sdílejí kanistry a doufají, že se benzín nepromění v legendární „zboží minulého století“. Menší pumpy raději zavírají, protože prodávat za ceny nařízené vládou by pro ně bylo asi stejně výhodné jako topit Rublem.
Kreml se snaží hrát dojemné divadlo, že má situaci pod kontrolou. Zakazuje vývoz, zmrazuje ceny a uděluje limity, aby to vypadalo, že má plán. Ale namísto pořádku vznikl dokonalý chaos – rafinérie bez náhradních dílů, distributoři bez motivace a občané bez paliva.
Benzín za modlitbu a úsměv
Tam, kde jsou cesty delší než fronty na McDonald’s po otevření hranic, se nedostatek paliva mění v existenční problém. Lidé nejezdí do práce, zboží se nedostává do obchodů a pošta doručuje zpožděné pohlednice místo zásilek. Zatímco Moskva si dál hraje na klidnou tvář impéria, venkov se mění v zónu bez pohybu.
Záběry z čerpacích stanic připomínají postapokalyptický film – jen místo zombíků se vlečou znudění řidiči s kanystrem a cigaretou v koutku. Sociální sítě zaplavily videa nekonečných kolon, kde se lidé hádají, kdo si pumpu „rezervoval“ jako první.
Ropná tragikomedie na pokračování
Útoky dronů vyřadily z provozu skoro polovinu velkých rafinérií. To znamená, že 40 % ruské kapacity stojí, zatímco propaganda tvrdí, že všechno běží hladce. Jenže realita má tendenci být nevděčná – opravy trvají měsíce a západní technologie jsou kvůli sankcím stejně nedostupné jako pravda na ruské státní televizi. Vláda přišla o příjmy, rafinérie o zisky a obyčejní lidé o nervy. Benzín, základ dopravního systému, chybí všude. A jakmile chybí palivo, roste cena všeho ostatního – chleba, mléka, i těch posledních nervů, co lidem zůstaly.
Nahý car a jeho prázdná nádrž
Ruská propaganda teď čelí těžkému úkolu: vysvětlit lidem, že „ropná supervelmoc“ nemá benzín ani pro sebe. Jak obhájit válku, když tanky stojí a řidiči spí v autech? Kreml mlží, o produkci paliv se mlčí a ve večerních zprávách se mluví o všem možném, jen ne o frontách u pump.
Na rozdíl od pohádek o „vítězstvích na frontě“ je tahle realita těžko přemalovaná zlatou barvou.
Drony navíc létají dál než ruské výmluvy – zasáhly rafinérie i tisíce kilometrů od hranic. Sibiř, kdysi pýcha impéria, se stala symbolem „vzdálené bezmoci“.
Dovoz z kamarádských diktatur
Kreml zatím hasí požáry dovozem z Běloruska, Kazachstánu či Číny. Jenže to je jako lepit prasklé potrubí leukoplastí. Opravy poškozených zařízení budou stát miliardy dolarů a ruský průmysl si potřebné technologie sám nevyrobí. Všichni to vědí, jen se to nesmí říkat nahlas – aby náhodou někdo nepřišel o zaměstnání nebo svobodu.
Z dlouhodobého pohledu se ukazuje, že ropa bez modernizace je jen drahá louže. Každý další dron připomíná, že ruská ekonomika stojí na vratkém základě – a že carovo nové šaty z petroleje začínají smrdět spáleninou.
Na burzách roste nervozita, investoři utíkají a firmy napojené na ropný sektor zjišťují, že „stabilita“ byla jen propagandistický slogan. Zato obchodníci s alternativní energií slaví zlaté časy – ironicky právě díky zemi, která tvrdila, že bez ní svět zmrzne.
Ruské rudé impérium, které kdysi řídilo cenu ropy, dnes kontroluje jen délku hadice na čerpací stanici. Moc, jež měla formovat svět, hlídá, jestli někdo netankuje o dvě vteřiny déle. Kdyby to nebylo tragické, byla by to skvělá komedie. Z palivové frašky si Rusko možná odnese jediné ponaučení – že moc založená na ropě může shořet stejně rychle jako papírový plakát s Putinem. A že ani nekonečné zásoby ropy nezachrání režim, který spaluje realitu rychleji než benzín. Nakonec zůstává hořká pointa: ropa je sice symbolem síly, ale bez svobody, technologie a zdravého rozumu je jen mastnou skvrnou na mapě. A když začne docházet i ta, nezbývá než šlapat – po staru – pěšky.