Když mluvíme o školní jídelně, víme, že jídlo je otázka přežití. Tyto „lahůdky“ vás připraví nejen o chuť, ale i o víru v kuchaře.
Už od prvního zvonění školní jídelny burácí chuťová bomba… ale ne taková, jakou byste čekali. Směs neochucených špaget, vody barev mrtvé zeleniny a vývaru, který chutná jako mokré noviny – to je menu pro odvážné. Děti koukají, jestli na talíři vůbec něco je. Rodiny by vám řekly, že kuchař v jídelně je spíš alchymista — míchá ingredience, co by raději zůstaly odděleny.
Když prosíte o druhý chod, bývá to spíš výzva než žádost. Špagety jsou mokré, zelenina skoro bez chuti, knedlík připomíná houbičku. A dezert? Ovoce z kompotu, v němž se cukr ztratí stejně jako vaše naděje, že někdy jedli skutečné jahody.
Co se stalo s chutí
Když se podíváte do kuchyně, zjistíte, že vývar vaří z kostí, co už nechtěla ani slepice. Sůl? To je pro některé kuchaře cizí slovo. Výjimečně se objeví koření, ale většinou zapadne mezi kostky mrkve bez vůně. A když se podíváte na talíře dětí, je to jak abstraktní umění — barvy smíchané, textury neuchopitelné.
Je to otázka financí, organizace, někdy i zájmu. Objednávka masa se opozdila, zelenina přišla zvadne-vláknitá, kuchař má málo času. Přitom strava má vyživovat, ne provokovat žaludek k protestu.
Děti si sní jen část, zbytek se promění ve výzvu pro koše na odpadky.
Ironie školních jídelních lístků
Žáci dostávají jídelníček: „Kuře, brambory, salát.“ Realita: kuře bez chuti, brambory vodnaté, salát tak světlý, že vypadá jako list papíru. A když je na menu něco „speciálního“ — třeba svíčková — je to buď přechytračená omáčka bez koření, nebo se ty správné ingredience zapomněly koupit.
Kuchaři na školách často nazývají své polévky „jídelníkové speciality“. Pokrm, který jste museli absolutně nezvednout ze dna talíře, někdo ohodnotí jako „výběr redakce“. Je to jako hodnotit film podle plakátu — někdy opravdu lákavý, ale obsah zklame.
Přežití v jídelně jako skill
Dítě, které sní vyváženou část oběda – to je už hrdina. Kdo jí maso, když je tu jen kostra; kdo jí zeleninu, když je bez chuti. Rodiče by měli dítě odměnit odvahou. A učitel? Ten sleduje, jak děti občas raději nemluví… aby nemusely říct, co mají ve svém talíři.
A možná by stálo, aby školní jídelny prošly audit chuti, kreativity a lásky k práci.
Ať kuchař ví, že reaguje na hlad, ne jen plní hrnce. Aby školní kuchaři nemívali metlu jen v kotlích, ale taky v srdcích.
