Socialismus chtěl vychovat hrdiny práce, ale skončil s národem, který místo plánu pětiletky plnil půllitry.
Blogerka Mangoltová V se na Medium.cz pustila do tématu alkoholu za socialismu, a to je jako mávat rudým praporem před redakcí FaktHusty.cz. Když jde o chlast a soudruhy, naskakujeme automaticky — v tom jsme totiž silní jako rum v kantýně SNB.
Když soudruzi zjistili, že místo budování socialismu budují pivní pupky, bylo už pozdě. Lidé pili, VB padala do příkopů a pivo teklo rychleji než pětileté plány. Boj s alkoholem? Prohrán dřív, než se dopila první láhev rumu.
Za socialismu se pilo úplně všude.
V továrnách, na úřadech, u lékaře i na školních srazech. Sklenička byla univerzální měna a pivo společenské lepidlo. Málokdo končil den bez “malého utužení třídního vědomí”. Řemeslník bez piva? Kacíř. Policajt bez panáka? Riziko. A když už se pilo v pracovní době, bylo to přece “na posílení morálky”.
Zákon proti alkoholismu aneb piješ – vlasti prospíváš
Již v roce 1948 si komunisté řekli, že by bylo dobré pít méně, a tak přijali zákon o potírání alkoholismu. Na papíře to vypadalo přísně: zákaz prodeje mladistvým, možnost omezit výčepní dny, kontrola prodeje. Jenže hned za rohem číhala klička – mladiství směli kupovat alkohol, pokud byl “pro dospělého”. A tak začal zlatý věk kluků s lahví rumu v ruce a omluvou, že “je to pro tátu”. Socialismus chtěl z lidí vychovat hrdiny práce, ale místo toho dostal armádu unavených mužů s pivem v ruce a výmluvou, že bez sklenky se komunismus staví těžko. A když se po směně z úřadu nesla písnička “Dej Bůh štěstí”, zněla spíš jako “Dej rum hned”.
Přísně tajné zdražení aneb operace „Suchý duben“
V roce 1958 vláda pochopila, že národ je permanentně v náladě. Zakázat alkohol by znamenalo revoluci, a tak přišli s geniálním plánem – zdraží ho. Ale potichu! Akce byla tak utajená, že o ní nevěděli ani prodavači. Hospody obsadili estébáci v civilu, aby nikdo nepoznal, že něco chystají.
A výsledek? Lidé to zjistili hned ráno – z kocoviny a prázdné peněženky.
Soudruzi si oddechli, že nedošlo k povstání, ale alkohol tekl dál proudem. Ostatně kdo by chtěl střízlivý poslouchat projevy o radostné budoucnosti?
Národ piva a rumu
Do šedesátých let vstoupilo Československo jako světová velmoc piva.
Statistika mluvila jasně – pili jsme čtyřikrát víc alkoholu než limonády, 15 % všech peněz padlo na chlast a v přepočtu na hlavu, včetně nemluvňat, se vypilo přes 130 litrů piva ročně. Když se narodilo dítě, nedostalo dudlík, ale půllitr.
S rostoucí spotřebou rostla i kriminalita. Policie řešila krádeže, bitky i “rodinné hádky se sekerou”. Třetina všech trestných činů byla spáchána pod vlivem, ale zákon měl jasno – “je pod vlivem” tehdy znamenalo polehčující okolnost. Prostě hrdina socialistické práce, co to jen trochu přehnal.
Protialkoholní sbory a skutečnost bez šance
Když v roce 1962 vznikly takzvané protialkoholní sbory, bylo to jako poslat hasiče bez vody. Měly zasahovat proti popíjení na stavbách, ale často se samy rozpustily v místní hospodě. Národní výbory se bály alkoholiků víc než imperialistů. Vládní zprávy plné příběhů o rozbitých rodinách a zničených životech končily v šuplíku. Místo řešení přišlo doporučení „zvýšit prodej mléka ve školách“ a „omezit alkohol ve filmech“. Zřejmě doufali, že se místo na zdraví začne připíjet na kefír.
Když pije i strážce pořádku
Sedmdesátá léta přinesla nového nepřítele – opilé policisty. Příslušníci VB dokázali řídit auto i po půl litru rumu, což bohužel dokazovali denně. Někteří kradli služební vozy, jiní bourali do sloupů, a jeden nadstrážmistr si během akce „odskočil“ na dvě deci rumu, vrátil se a usedl omylem do cizího auta. Záznam? „Vykonával kontrolu.“
Ač to zní neuvěřitelně, někteří policisté se po službě převlékli do civilu a dělali “kontroly” po vinárnách. Alkohol tak pronikl i tam, kde měl být zločinem.
Pivní revoluce, která mohla být
A pak přišel rok 1984. Pivo zdraží, šeptalo se. A to byla poslední kapka. V Brně se sešli učni a dělníci, aby demonstrovali za zachování levného půllitru. Nešlo o svobodu, o demokracii, ani o pád režimu. Šlo o pivo.
Soudruzi se vyděsili….
V televizi ani v Rudém právu nepadlo ani slovo. Kdyby totiž došlo pivo, možná by historie neznala Sametovou, ale Pivní revoluci. A možná by se místo klíčů cinkalo půllitry.
Konec socialismu? Nezpůsobil kapitalismus, ale kocovina, která trvala čtyřicet let.