Alexandr Dugin vyzval k úderům na území států NATO. Exilový novinář Alexandr Něvzorov tvrdí, že ideolog pouze zopakoval to, co slyšel v Kremlu. Důkaz pro to ale chybí.
Ve čtvrtek 20. srpna zveřejnil FORUM 24 nové výroky ruského ultranacionalistického ideologa Alexandra Dugina, podle něhož se válka teprve blíží ke svému „plnohodnotnému začátku“ a nastal čas udeřit na území zemí NATO. Dugin zároveň tvrdí, že takový střet lze odkládat, nikoli mu zabránit, což je mimořádně závažná formulace i na poměry prostředí, kde se vojenské hrozby už dávno staly téměř běžnou součástí televizního jídelníčku.
Za skutečnou rozbušku však tentokrát neposloužil jen Dugin. Exilový ruský novinář a dlouholetý kritik Putinova režimu Alexandr Něvzorov prohlásil, že ideolog podle něj pouze opakuje myšlenky, které zaslechl na kremelských poradách. Jeho komentář zveřejnil také běloruský opoziční server Charter97, přičemž je nutné zdůraznit jeden podstatný detail: jde o Něvzorovovu interpretaci, nikoli o doložený únik dokumentu, zápisu z porady nebo potvrzeného vojenského plánu. Právě tady začíná být celý příběh zajímavější než jednoduchá legenda o „Putinově rádci, který všechno vyžvanil“. Dugin je bezpochyby výraznou postavou ruského ultranacionalistického a neoimperiálního myšlení, avšak tvrzení, že je osobním Putinovým poradcem či člověkem, který sedí u stolu při rozhodování Kremlu, dostupná fakta nepotvrzují. Reuters už dříve upozornil, že neexistuje důkaz o jeho přímém vlivu na ruskou zahraniční politiku a že jeho skutečný vliv na Putina je předmětem sporů.
Rádce? Spíš ideolog, jehož vliv se často přifukuje
Duginova veřejná kariéra je přesto důležitá. Dlouhodobě propaguje představu mocného ruského impéria, odmítá liberální Západ a už ve své knize Základy geopolitiky z roku 1997 prosazoval obnovu ruské mocenské dominance v Eurasii.
To z něj nedělá muže s tajným červeným telefonem do Putinovy pracovny, ale rozhodně ani náhodného strýce, který se po třetím čaji rozhodl nakreslit novou mapu Evropy.
Ještě zajímavější je srovnání s tím, co Dugin říkal před pouhými několika měsíci. Agentuře Reuters 4. června 2026 během petrohradského ekonomického fóra tvrdil, že Rusko na Západ nezaútočí; když však měl jedním slovem popsat budoucí vztahy Ruska se Západem, odpověděl prostě: „Válka.“ Už tehdy také požadoval mnohem hlubší mobilizaci ruské společnosti a odmítnutí představy, že země může během konfliktu dál žít jako za míru.
O dva a půl měsíce později je slovník podstatně ostřejší. Z obecné „války“ v budoucích vztazích se stal veřejně formulovaný požadavek úderů proti území členských zemí NATO. Tak rychlý posun by byl působivý i u obchodního oddělení prodávajícího nové tarify; u člověka hovořícího o ozbrojeném střetu jaderných mocností už poněkud mizí prostor pro reklamní humor.
Kreml říká, že útočit nechce. Dugin už plánuje další dějství
Háček je v tom, že Duginova slova jsou v přímém napětí s veřejnou linií samotného Kremlu. Putin podle Reuters opakovaně tvrdí, že Moskva nemá v úmyslu zaútočit na NATO, a právě v červnovém textu agentura tento postoj stavěla vedle výrazně militantnějších názorů ruských nacionalistů. Oficiální verze tedy zní „nechceme napadnout NATO“, zatímco Dugin nyní veřejně hlásí něco ve smyslu „nevyhneme se tomu“. Ruský informační prostor tak připomíná podnik, v němž tiskový mluvčí uklidňuje zákazníky, že se budova rozhodně nechystá hořet, zatímco člověk o patro výš už rozdává sirky a vysvětluje filozofický význam požáru. Tento kontrast je skutečný a stojí za pozornost. Sám o sobě však stále nedokazuje, že Dugin oznamuje oficiální rozhodnutí ruského vedení.
Právě proto je Něvzorovova interpretace atraktivní, ale musí zůstat označena jako interpretace.
Není veřejně doloženo, že Dugin citovaný návrh útoku na NATO převzal z konkrétní kremelské porady, stejně jako není doložen tajný plán Moskvy zahájit v této podobě novou válku proti alianci. Přeskočit tuto mezeru mezi podezřením a důkazem by bylo lákavé, jenže právě tak vznikají z novinových titulků skutečnosti, které nikdo nikdy neprokázal.
V Moskvě se ale o dlouhé konfrontaci skutečně mluví
To ovšem neznamená, že by Duginovy výroky vznikaly ve vzduchoprázdnu.
Reuters letos v červnu popsal výrazně rozdílné představy uvnitř ruských politických a ekonomických elit: část prostředí vidí výhodu v ukončení války, zatímco nacionalistický proud počítá s dlouhodobou konfrontací se Západem, která může podle jeho představ trvat roky či dokonce desetiletí. Na petrohradském fóru zaznívaly výzvy, aby se Rusko na takovou éru připravilo ekonomicky, technologicky i společensky.
Reuters zároveň popsal Putinův způsob vládnutí jako balancování mezi různými mocenskými proudy soupeřícími o jeho pozornost. Z toho plyne důležitý rozdíl: existence radikálního válečného proudu uvnitř ruského veřejného a politického prostoru je doložitelná, automatická totožnost jeho přání s rozhodnutím Kremlu nikoli. Mezi „někdo v Moskvě to chce“ a „Putin to nařídil“ stále leží poměrně dlouhá chodba – a zatím v ní chybí důkaz.
Možná je proto užitečnější vnímat Dugina nikoli jako tajného stenografa prezidentovy pracovny, ale jako velmi hlučný teploměr jedné části ruského mocenského prostředí. Teploměr nemoc nezpůsobuje a nerozhoduje o léčbě, zato někdy nepříjemně přesně ukáže, že teplota stoupá. A pokud začne stupnice končit slovem „válka s NATO“, není rozumné přístroj vyhodit z okna jen proto, že jeho majitel má sklony k dramatickým projevům.
Útok na NATO není další televizní slogan
Případný útok na členský stát NATO by totiž znamenal kvalitativně jinou situaci než pokračování současného konfliktu na Ukrajině. Na summitu v Ankaře letos členské státy znovu potvrdily závazek ke kolektivní obraně podle článku 5 Severoatlantické smlouvy a deklarovaly princip, podle něhož je útok proti jednomu spojenci považován za útok proti všem. Reuters, 3. července 2026
Dugin tedy nehovoří o další změně frontové linie nebo o novém kole nekonečných televizních debat. Vyslovuje požadavek na krok, který by otevřel otázku přímé vojenské konfrontace Ruska s aliančními státy a dramaticky zvýšil riziko širšího konfliktu. Satira se tu dostává do poněkud nepříjemné situace: pointa je sice připravená, jenže na stole vedle ní leží jaderné arzenály.
Navíc nejde o první případ, kdy se ruská válečná rétorika opírá o širší ideologický rámec. Associated Press už dříve popsala, jak Putinův režim využívá historické narativy, kult vojenských vítězství a obraz permanentního zápasu se Západem k legitimizaci své politiky a války proti Ukrajině.
Duginův požadavek, aby společnost přijala život ve válečném režimu jako novou normalitu, do takového prostředí zapadá až nepříjemně snadno.
Když se válka začne prodávat jako normální stav
Na tom všem je nejméně zábavné, že Duginova věta o úderu na NATO zní v roce 2026 méně jako hospodský výkřik a více jako součást jazyka, který se v ruském veřejném prostoru postupně normalizuje. Není to důkaz tajného plánu Kremlu, ale je to varovný signál o tom, jak daleko se posunula hranice přijatelného.
Ještě před několika lety by přímé volání po útoku na členské země NATO působilo jako extrémní výstřelek politického okraje. Dnes jej pronáší člověk, který vystupuje na významných ruských fórech a jehož názory dostávají rozsáhlý veřejný prostor. To samo o sobě neznamená, že ruské tanky zítra nastartují směrem k alianční hranici. Znamená to však, že představa přímé války se může stát předmětem veřejného uvažování místo něčeho, co civilizovaná politika automaticky odmítne. Něvzorov může mít pravdu v tom, že Dugin zachycuje nálady části kremelského prostředí, ale zatím nemáme důkaz, že skutečně vyzradil konkrétní plán. Právě tato nejistota je možná děsivější než efektní legenda o tajném poradci, protože radikalizovaná politika nepotřebuje jeden papír s razítkem, aby začala měnit společenskou atmosféru. Stačí, když se nepředstavitelné začne dostatečně dlouho vyslovovat nahlas.
Evropa proto nemusí propadat hysterii pokaždé, když Alexandr Dugin sáhne po mikrofonu, stejně jako by jeho slova neměla odbýt pobaveným mávnutím ruky. Války totiž nevznikají pouze přesunem jednotek a podpisem rozkazů; předchází jim také dlouhé období, v němž se z násilí stává přijatelná možnost a z míru údajná slabost. A nejhorší okamžik přichází tehdy, když společnost zjistí, že na řeči o válce si mezitím zvykla natolik, že už ji neděsí.
