V Pekingu se asistenti Putina a Kima poprali o ovladač klimatizace – vyhrál Rus, Severokorejec odešel s chladem, schůzka pokračovala v téměř mrazivé pohodě.
Peking se stal svědkem diplomatické epizody, která se neodehrála na tiskových konferencích ani u vyjednávacích stolů, ale přímo u klimatizace. V luxusním vládním komplexu Tiao-jü-tchaj, kde se schylovalo k setkání ruského prezidenta Vladimira Putina a severokorejského vůdce Kim Čong-una, se asistenti obou státníků dostali do ostrého sporu. Nešlo o sankce, jaderné hlavice ani hranice. Šlo o teplotu v místnosti.
Ruský asistent trval na tom, že ideální prostředí pro ruského prezidenta vyžaduje 20 °C. Severokorejský kolega se ovšem rozhodl, že Kimovi bude příjemněji při 23 °C.
Když jeden z nich nastavil ovladač podle své představy, druhý okamžitě přeběhl a změnil nastavení zpět. Výměny teplot pokračovaly, až vyústily v krátké, ale napjaté fyzické přetahování o plastové zařízení, které mělo zcela nečekaně moc nad diplomatickou atmosférou.
Pro přihlížející byla scéna až komická. Uniformovaní asistenti obou diktátorů, jinak zvyklí na naprostou kázeň a respekt, se před zraky čínského personálu přetahovali o dálkový ovladač, jako by šlo o poslední kus chleba v době válečné nouze. Severokorejský zástupce nakonec prohrál, pustil ovladač a se zachmuřeným výrazem opustil místnost. Ruský tým slavnostně nastavil požadovaných 20 °C a triumfálně držel ovladač, aby k žádnému „převratu“ už nemohlo dojít.
Ledová diplomacie v přímém přenosu
Když se po tomto intermezzu dostavili Putin a Kim, atmosféra byla překvapivě klidná. Nikdo z přítomných vůdcům nevysvětloval, proč má ruský prezident k dispozici ovladač a proč v místnosti panuje teplota vhodná spíš pro zimní stadion než pro letní Peking. Možná to ani nebylo nutné – oba státníci usedli, podali si ruce a přešli rovnou k oficiálním rozhovorům.
Formální jednání trvalo zhruba hodinu a půl. Diskutovalo se o spolupráci, investicích i dalších strategických tématech, která byla samozřejmě přísně neveřejná. Teplota zůstávala neochvějně na ruských 20 °C, takže se všichni mohli soustředit na obsah jednání, nikoliv na klimatické podmínky.
Z ovladače symbol moci
Po formální části následovala ještě hodina rozhovorů mezi čtyřma očima. Putin a Kim, každý zvyklý na vlastní prostředí a vlastní pravidla, si podle informací vyměňovali názory v překvapivě přátelském tónu. Zdroj z čínské strany potvrdil, že klima už se během soukromé schůzky neřešilo. Ovladač zůstal pevně v rukou ruské delegace, čímž se stal nechtěným symbolem drobného vítězství před samotným jednáním. Celá událost přitom neměla žádné politické důsledky. Nebyly podány žádné protestní nóty, nepadala ostrá slova a nikdo nepsal diplomatické stížnosti. Šlo prostě o bizarní moment, který se odehrál v zákulisí velké politiky, ale díky přítomným novinářům rychle pronikl na veřejnost.
Mrazivý humor světové diplomacie
Pro světová média se příběh stal vítaným odlehčením jinak vážných a napjatých vztahů mezi velmocemi. Fotografie a popisy přetahující se dvojice asistentů rychle obletěly internet. Komentátoři vtipkovali, že skutečný boj o moc v Pekingu neprobíhá u jednacích stolů, ale u klimatizační jednotky.
Sociální sítě zaplavily memy, na nichž asistenti přetahující se o ovladač nahradili známé filmové postavy. Jednou to byli superhrdinové, jindy slavní boxeři nebo tanečníci. Zdánlivě bezvýznamný incident se tak stal na pár dní hitem internetu, což oficiální tiskové agentury obou zemí raději zamlčely. Pro samotné aktéry šlo však o trapas, který si rozhodně neplánovali. Oba asistenti byli zvyklí na disciplínu, ticho a respekt. Tentokrát se ale ocitli v centru nechtěné pozornosti, která na pár minut zastínila i příchod jejich šéfů. Pro někoho možná úsměvná epizoda, pro dotyčné zřejmě nepříjemná vzpomínka.
V Pekingu se po zbytku dne už nic podobného neopakovalo. Ovladač byl bezpečně uložen, teplota zůstala beze změn a diplomacie se vrátila do svých obvyklých kolejí. Ale právě kontrast mezi vážnými tvářemi státníků a groteskním zápasem o klimatizaci zajistil příběhu takovou publicitu.
Pro veřejnost, unavenou zprávami o konfliktech, krizích a hrozbách, působila tahle historka jako vítané rozptýlení. Ukázala, že i v prostředí, kde se rozhoduje o osudech milionů lidí, mohou být aktéři jen lidé s obyčejnými potřebami – třeba mít v místnosti příjemnou teplotu.
Ať už byla motivace asistentů jakákoli, jejich „bitva“ se do historie zapsala jako jedna z nejbizarnějších epizod moderní diplomacie.
Nepadly žádné sankce, nebyla ohrožena světová bezpečnost, a přesto měl incident obrovskou mediální odezvu.
Možná i proto, že ukázal lidskou stránku mocenských her. Za zavřenými dveřmi se neřeší jen vážná témata, ale i banality, které mohou na okamžik zastínit i ty nejdůležitější rozhovory.
V Pekingu tak vznikl příběh, který sice nikoho nezměnil, ale na pár dní rozesmál celý svět. A to se v dnešní politice nestává tak často, aby to nestálo za zmínku.
