Vazalská loajalita nebo ropný sen? Trump oprašuje doktrínu pro 21. století.
Redakce CNN Prima News ve svém nedávném analytickém materiálu otevřela téma, které nyní hýbe světovou diplomacií a opírá se o síť interních faktických zjištění. Jde o nový pohled na geopolitické uspořádání, který přichází přímo z nejvyšších pater americké politiky. Donald Trump se rozhodl, že prach na starých učebnicích dějepisu mu nevyhovuje, a tak se rozhodl jednu z nejstarších doktrín vytáhnout na světlo světa. Venezuela se tak nechtěně stala středobodem nové vize, která má ambici překreslit mapu vlivu na západní polokouli. Nejde jen o prázdná gesta, ale o promyšlenou strategii, která kombinuje nostalgii po americké dominanci s tvrdým pragmatismem současnosti. Je to tanec na ostří nohy, kde hudbu diktuje Washington a zbytek světa se snaží nešlápnout vedle.
Satirický nádech celé situaci dodává fakt, že se zde operuje s termíny, které pamatují éru parních strojů. Přesto se tváří jako převratná novinka pro moderní věk.
Strategie je to prostá: co je v naší blízkosti, to by mělo hrát podle našich pravidel, jinak se se zlou potáže.
Návrat k politice velkého klacku v moderním balení
Monroeova doktrína, která byla dlouhá desetiletí považována za relikt minulosti, zažívá podivuhodnou renesanci v podobě nového dodatku. Trumpův tým věří, že právě tento nástroj je klíčem k vyřešení venezuelské krize, která se zdá být nekonečným příběhem. Je fascinující sledovat, jak se historické paralely ohýbají podle aktuální potřeby politického marketingu.
Zatímco diplomaté v Evropě a Asii s údivem sledují tento vývoj, v zákulisí se rozehrává partie o to, kdo vlastně smí mluvit do dění v Latinské Americe. Venezuela se svými obrovskými zásobami ropy je sice ekonomicky v troskách, ale strategicky zůstává neodolatelným soustem. A Washington se nehodlá dělit o vliv s nikým, kdo přichází z opačné strany oceánu. Představa, že se mezinárodní vztahy vrátí do dob, kdy se sféry vlivu kreslily pravítkem na mapě, je sice pro mnohé děsivá, ale pro jiné očividně lákavá. Je to návrat k jednoduchosti v komplikovaném světě. Buď jsi s námi, nebo jsi překážkou, kterou je třeba diplomaticky, nebo i méně diplomaticky, odstranit.
Tato politika „dvorku“ ovšem naráží na realitu dnešní globalizace, kde jsou zájmy Číny a Ruska hluboce zakořeněny i tam, kde by je Spojené státy nejraději neviděly.
Boj o Venezuelu tak není jen bojem o jednu zemi, ale o princip, kdo bude určovat pravidla hry na celém kontinentu. Je to šachová partie, kde se místo pěšců posouvají celé režimy.
Když se historie stává bičem na neposlušné sousedy
Ironií osudu zůstává, že snaha o stabilizaci regionu skrze staronové doktríny může přinést přesný opak. Venezuela pod tlakem těchto ambicí připomíná papiňák, který se někdo snaží utěsnit historickými listinami. Trumpova vize je sice přímočará, ale v diplomatickém porcelánu se chová s elegancí tanku v květinářství.
Každé prohlášení o ochraně polokoule před cizími vlivy zní v uších latinskoamerických lídrů jako ozvěna dob, na které by raději zapomněli. Přesto se zdá, že tato rétorika má u určité části amerického voličstva nebývalý úspěch. Síla a rozhodnost jsou artikly, které se v předvolebních obdobích prodávají nejlépe, bez ohledu na následky. Otázkou zůstává, zda je tento dodatek k doktríně skutečným plánem, nebo jen dalším dílem v nekonečném seriálu politické show. Faktem je, že Venezuela se stala symbolem selhání jedné ideologie a nyní má být laboratorním potkanem pro testování ideologie druhé. Výsledek je nejistý, ale divadlo je to prvotřídní.
Kritici poukazují na to, že oživování ducha 19. století v době digitálních válek a kryptoměn je přinejmenším bizarní. Ale v politice, kde emoce vítězí nad analýzou, má i ten nejstarší recept šanci na úspěch, pokud je podáván s dostatečnou dávkou sebevědomí. A toho má současná americká administrativa na rozdávání.
Mezinárodní společenství se tak musí připravit na to, že se zóny vlivu budou opět tvrdě vymezovat. Zapomeňte na jemnou diplomacii, nastupuje éra přímých požadavků a jasných ultimát. Pokud se vám to nelíbí, můžete se zkusit odvolat k historii, ale tu si Trump právě přepisuje k obrazu svému.
Mezi ropou a ideologií: Co zbyde z venezuelské suverenity
Pohled na Venezuelu skrze optiku Monroeovy doktríny v podstatě říká jediné: vaše suverenita končí tam, kde začínají naše strategické zájmy. Je to upřímnost, která v mezinárodní politice často chybí, ačkoliv její důsledky bývají pro dotčené země drtivé. Humanitární krize se zde mísí s vysokou hrou o barely a vliv. Propaganda z obou stran konfliktu vykresluje situaci černobíle, ale realita je v odstínech šedi, které se ztrácejí v dýmu venezuelských rafinerií. Zatímco se mocní přou o výklad dějin, obyčejní lidé v Caracasu řeší, jak přežít další den. Ale to je v rámci velkolepých vizí o globálním řádu jen nepodstatný detail. Venezuelská karta se tak stává hlavním trumfem v balíčku, se kterým se hraje o dominanci na americkém kontinentu. Pokud Trump uspěje se svým výkladem staronových pravidel, může to znamenat precedens pro další regiony. Svět se pak rozdělí na jasně definované ohrady, kde si každý hospodář bude dělat, co uzná za vhodné.
Tento přístup sice slibuje pořádek, ale za cenu ztráty svobody volby pro menší hráče. Satira situace spočívá v tom, že se o demokracii bojuje metodami, které mají k demokratické diskusi velmi daleko. Je to diktát síly zaobalený do vznešených slov o bezpečnosti a stabilitě západní polokoule.
Ve finále tak nejde ani tak o Venezuelu, jako o potvrzení statusu supervelmoci, která si nenechá mluvit do toho, co se děje před jejími prahy. Monroeova doktrína v novém kabátě je prostě jen stará dobrá mocenská politika, která se přestala stydět za své jméno. A my můžeme jen sledovat, jak se tento historický kolotoč roztáčí k dalšímu kolu.
Zda tento ambiciózní plán skončí jako triumf, nebo jako další kapitola v knize diplomatických nezdarů, ukáže až čas.
Prozatím se musíme spokojit s tím, že světová politika je opět nepředvídatelná, hlučná a fascinujícím způsobem absurdní. Přesně tak, jak to mají autoři nových doktrín nejraději.
Použité zdroje: CNN Prima News