Každý stý Čech má invaliditu kvůli psychickým nemocem, ale o hlavě se šeptá. Stigma drží basu, péče se shání na dlouhé lokte dodnes.
Duševní zdraví v Česku se chová jako ostrov zakázaných slov. Zatímco člověk s lámaným kolenem si řekne o pomoc a vezme si berle, duševní nemoc je převlečená za slabost. Lidé se bojí přiznat, že to nevychází — hlavně nepřiznat, že někdy hlava nefunguje. A tak radši mlčí a hledají pomoc až na konci dunivé fronty.
Stigma má tu odolnost kondenzované vody. Drží v ní i profesionály, kteří ti pomohou jen pokud neříkáš tragédii nebo selhání. Na psychiatrii se čeká, jakoby byl tenhle svět určený jen pro ty rychlé nebo ty, co si to silně zaslouží. A mezitím roste „invalidita“ v číslech a umírá rezignační humor.
Ti, kteří přece jenom vykročí ke specialistovi, se často setkávají s předsudky, jako by léčba duše byla luxus pro slabé místo pro silné. Léčba se odkládá, terapie se přepisuje do řady týdnů, a lidé si prý musí pomoci sami. A když pomoc přijde, je to jako objednat si zmrzlinu v zimě — nedostaneš chutný pohled, ale tuhý obklad na nervy.
Kdo má sílu říct, že je nemocný
Vážně, kdo dokáže přiznat, že nefunguje psychicky? To je přece jako vylézt nahý před davem — všichni se dívají, někdo se smát, jiní zkoumají správnost. A skutečnost? Člověk bojuje s hlavou, ale bojí se i ztráty důvěry. A tak radši zůstane schovaný, udělá si kávu sám a doufá, že to zmizí.
Taková vojákova disciplína, ale bez přísnosti. Veškerá podpora pro duši je osamělá plavba s vestou dotovanou vlastní vinou. A lepší sociální stabilita za nulovou terapii není odvaha, ale existenciální past.
Terapeut nebo tabloid?
Ve světě, kde stačí být populární na sociálních sítích, zažil si už reklamu na každý šampon. Ale duševní porucha? To je jako exotické zoo — všichni vědí, že existuje, ale nikdo tam nechce chodit na návštěvu. A profesionálové udrží slušný odstup, jako by jejich nástroj nebyl empatie, ale profesionální slupka.
Preventivní péče je u nás jako karneval v listopadu — možná přijde, ale nikdo ji fakt nečeká. Když už záložka terapeuta svítí ve vyhledávači, je pozdě, stejně jako pokus krásně vyzdobit zdi po výbuchu.
Naděje je tam, kde se mluví
Zato komunitní projekty a lidé, kteří si dají tu práci mluvit nahlas, jsou jak světlo v mlze. Ukazují, že duševní zdraví není jen prázdná fráze, ale že duši se dá pomoci, když se přizná stav. A pak už nejsi slaboch, ale člověk, který uznal pravdu.
Ticho hrozí víc než diagnóza. Když společnost mluví, stigma nemá šanci. A může se nestydně divit, že svět bez předsudků je lepší místo i pro hlavu, která bolí.