Politici křičí a přerušují se v debatách, ale občané prahnou po něčem úplně jiném – po klidu, vizi a smysluplných řešeních bez politického divadla.
Politika se proměnila v rytmické hádky. Moderátoři přednášejí čas, politikové přerušují řečníky, opozice útočí, koalice brání, a občan, který chce slyšet jasné odpovědi, je zahlcen frázemi typu „uděláme změnu“ nebo „zajistíme stabilitu“. V debatách se skoro nedá vyváznout bez křiku a přeskakování – není to diskuze, je to hudební festival, kde každý chce být hlavní zpěvák.
Můj strejda si zavírá náušnice, když vidí předvolební debatu – vypíná televizi, vezme si knihu a je šťastný. Říká, že politika ho nikdy nezajímala, ale teď ho zajímá klid. Ne sleduje těsné hlasy, obviňování nebo rétorické útoky, ale jestli někdo řekne něco konkrétního.
Neznamená to, že lidé jen pasivně sledují show. Spousta jich se cítí unavená.
Unavená z jeden slibů, které nejsou splněny, z debat, které nemají závěr, a z toho, že když konečně něco začne smysl dávat, přijde zase hádka.
Co vlastně chtějí občané
Lidé nechtějí vědět, kdo koho zradil. Nechtějí slyšet, kdo byl správný, kdo špatný.
Chtějí vidět, jak se vyřeší zdravotnictví, jak se napraví školství, jak zmizí drahota a jak přijde nádech alespoň trochu normálního života.
Za slovy „řešení“ se ale často schovávají fráze, které se pomalu rozpadnou, jakmile zmizí kameru. Mluvnice politiky často používá plný pomalu poloprázdných slibů, a občan je pak zklamaný, protože to, co se říká v debatě, v reálu neexistuje.
Politik jako klaun: má mikrofon, ale ne odpověď
Když politika připomíná cirkus, každý má velký hlas, každý má efektní vstup, ale málokdo má plán. Moderátor drží stopky, debata má časový limit, a když se čas vyčerpá, skončí to bez toho, aby bylo řečeno, jak dlouho lidi ještě počkají.
Politik bez konkrétní odpovědi má větší šanci upoutat tím, že je nejhlasitější. Kdo nejvíc křičí, vyhrává momentální pozornost; kdo křičet neumí, zůstane ve stínu.
Závěr: sen o klidu
Chce se lidem říct: prosím, jen klid. Ne další polena pod nohy, ne další show. Lidé pracují, platí účty, vychovávají děti, nestihnou slyšet krásné projevy, pokud za nimi nestojí reálné řešení.
Možná, až volby skončí, politici zjistí, že lidé nebudou tleskat úderům do stolů, ale uvítají ticho, když padne slib a nastane práce. A ten klid je možná tím nejsilnějším hlasem, který se teď ozývá z většiny domácností.