Kateřina Konečná slibuje referendum o EU a NATO, minulost chce nechat historikům a voliči mezitím opět dokazují, že politický marketing má v Česku vždycky plné hlediště.
Volební rok 2025 je ještě mladý, ale už teď nabízí politické divadlo, které by se nemuselo stydět ani za vlastní vstupenky. Kateřina Konečná a její „komunistické “ hnutí Stačilo! se rozhodli, že českému voličstvu přinesou svobodu formou referenda, nový pohled na minulost a velkou porci slibů k tomu. Publikum tleská, i když scénář je stále stejný – politik slibuje, volič věří a realita se směje v zákulisí. Konečná tvrdí, že minulost komunismu by měli zkoumat hlavně historici. Rozhodně ne politici, protože ti mají přece důležitější práci – například plánovat hlasování o budoucnosti celé země. Volič se přitom nestačí divit, jak rychle se mohou z velkých ideálů stát malé volební letáčky.
Referendum jako kouzelné zaklínadlo
Myšlenka referenda o EU a NATO zní na první pohled vznešeně. Lidé rozhodnou, politici poslechnou – tak by měla vypadat učebnicová demokracie. Jenže česká realita je trochu jiná. O referendu se mluví dvacet let, ale zákon, který by ho umožnil, se stále hledá někde mezi zaprášenými složkami v parlamentu.
Konečná přesto trvá na tom, že právě hlas lidu je cestou ke svobodě.
Problém je, že zkušenosti z minulosti ukazují spíš opak: lidé často hlasují podle emocí, hesel a slibů, které znějí dobře na billboardu, ale v realitě fungují asi jako deštník ve vichřici.
Když se volič chytá na sliby
Každé volby znovu dokazují, že český volič má neuvěřitelný talent věřit politickým slibům. Stačí pár vět o levnější energii, vyšších důchodech a spravedlnosti pro všechny a preference rostou rychleji než ceny v obchodě. Konečná dobře ví, že naděje je nejlepší marketingová strategie.
Jenže voliči obvykle po čase zjistí, že nadějí se složenky neplatí a že referendum o všem možném nezaplatí ani účet za elektřinu. Politika pak opět vypadá jako hra, kde volič vloží hlas a místo výhry získá další kolo slibů.
Historie jako kulisa, budoucnost jako slib
Zajímavé je, jak často politici mluví o historii, když chtějí řešit současnost. Konečná navrhuje nechat komunismus historikům, aby prý politika zůstala jen u praktických věcí. Jenže každé druhé vystoupení nakonec sklouzne k debatě o minulosti, jako by budoucnost byla příliš nejistá na to, aby se o ní dalo mluvit konkrétně.
Volby tak připomínají divadelní představení, kde se na plakátu píše „Nová budoucnost“, ale na jevišti se stále dokola hrají staré příběhy. Divákům to možná nevadí – koneckonců, lístky už mají koupené a do premiéry zbývá jen pár měsíců.
Volič jako věčný optimista
Český volič je zvláštní druh optimisty. Každé čtyři roky věří, že tentokrát to bude jiné. Že politici své sliby opravdu splní, že referendum dá moc lidem a že minulost už zůstane jen v učebnicích. A každé čtyři roky přichází stejný výsledek: trochu zklamání, trochu rozčarování a hodně pocitu, že příště to určitě vyjde.
Politici na to spoléhají. Vědí, že voliči zapomínají rychleji než internetové memy a že stačí pár nových hesel, aby staré sliby zmizely v mlze.
Satira volební reality
Když dnes slyšíte o referendu, svobodě a novém začátku, zní to vznešeně. Ale stačí si vzpomenout na minulá volební období a pochopíte, že jediná jistota české politiky je schopnost opakovat stejné chyby s novými tvářemi.
Konečná a její hnutí tak jen pokračují v tradici, kde se velká slova střídají s malými výsledky. A voliči? Ti opět čekají na zázrak, který se sice nekoná, ale aspoň je o čem mluvit v hospodě.
Konec hry, začátek reality
Až se v roce 2025 sečtou hlasy, přijde vystřízlivění. Politici se budou vymlouvat, voliči budou nadávat a život půjde dál. Referendum možná nebude, sliby se možná zapomenou a chudí lidé budou stále stejně chudí jako před volbami.
A přesto se za pár let znovu objeví někdo, kdo slíbí svobodu, spravedlnost a lepší budoucnost. A voliči mu to opět uvěří. Protože česká politika není jen o ideologiích a programech. Je hlavně o naději, že tentokrát to konečně vyjde.
