Ještě ve čtvrtek slovenský mafián a premiér Robert Fico veřejně počítal s cestou na Ukrajinu, schůzkami s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, premiérem Serhijem Koreckým a také s polským premiérem Donaldem Tuskem. V pátek už bylo všechno jinak: Úřad vlády SR potvrdil, že premiér kvůli nemoci neodcestoval a Slovensko zastoupí státní tajemník ministerstva zahraničí Marek Eštok. Podrobnější informace o Ficově zdravotní indispozici zveřejněny nebyly, takže tady končí fakta a začíná prostor, do kterého seriózní text nevstupuje. Politika však opět předvedla svou mimořádnou schopnost stlačit velké zahraniční plány do jediného dne. Ve čtvrtek mezinárodní mise, v pátek omluvenka. Diplomatický kalendář je zkrátka jediná literatura, ve které může mít pokračování úplně jiný děj už po jedné noci.
O to výraznější je kontrast s atmosférou, v níž Fico cestu oznamoval. Premiér před odjezdem hovořil o obavách z rozšíření války v Evropě a zdůrazňoval, že nechce Slovensko zatáhnout do konfliktu.
Cesta tak měla politickou váhu daleko přesahující obyčejnou položku „zahraniční návštěva“. Jenže zahraniční politika má jednu nepříjemnou vlastnost: země nepřestane být zastoupena jen proto, že nejvyšší jmenovka u konferenčního stolu zůstane doma. Eštok odjel, summit pokračuje a regionální spolupráce zjevně přežije i tragédii století zvanou změna delegace. Velká geopolitika tak dostala svou pravidelnou připomínku, že někdy dokáže fungovat i bez hlavního představitele plakátu.
Samotný summit přitom není pouze kulisou pro fotografie státníků.
Oficiální web prezidenta Ukrajiny už při jeho přípravě uváděl, že Karpatská integrační iniciativa má spojit osm zemí a věnovat se ekonomice, bezpečnosti, životnímu prostředí a investicím; oznámena byla také účast stovek podnikatelských zástupců. Tedy poněkud širší agenda než tradiční politické „přijel, potřásl rukou, odjel“.
Zatímco premiéři se mohou měnit se státními tajemníky podle aktuálního programu a zdravotního stavu, energetika, doprava nebo přeshraniční ekonomika mají drzost existovat nepřetržitě. To musí být pro politickou dramaturgii nesmírně frustrující.
Článek 5 není kouzelné tlačítko s nápisem „válka“
Do celé scény navíc vstoupil článek 5 Severoatlantické smlouvy, o němž Fico před plánovanou cestou mluvil v souvislosti s obavou ze zatažení Slovenska do války. Tady je užitečné na chvíli odložit politické slogany a udělat cosi téměř revolučního: přečíst si text pravidel.
Oficiální vysvětlení NATO k článku 5 uvádí, že ozbrojený útok na jednoho spojence je považován za útok na všechny, každý člen však poskytuje takovou pomoc, jakou považuje za nezbytnou; nemusí automaticky jít o nasazení ozbrojené síly. NATO zároveň výslovně uvádí, že konzultace podle článku 4 nejsou nezbytnou podmínkou pro postup podle článku 5. Mezinárodní smlouvy jsou v tomto směru strašně nepraktické: mají konkrétní znění, které se odmítá přizpůsobit délce televizního vystoupení.
Nemoc může zrušit cestu premiéra stejně jako cestu kohokoli jiného a bez zveřejněných podrobností není poctivé vyrábět za ni alternativní vysvětlení.
To ale celé situaci nebere její ironii. Jeden den se připravuje cesta obalená velkými výroky o válce, bezpečnosti a Evropě, druhý den zůstane premiér doma a státní aparát jednoduše pošle jiného člověka.
Summit se nezastaví, válka se nezastaví, energetické otázky nezmizí a mezinárodní smlouvy také nevezmou nemocenskou.
Politika miluje představu, že dějiny vstupují do místnosti společně s konkrétním lídrem.
Realita bývá podstatně méně sentimentální: jmenovka se vymění a jednání pokračuje. A právě v tom je možná nejtvrdší pointa celé dnešní epizody — světové problémy nemají povinnost počkat, až se politikům znovu srovná program.
