V listopadu 1989 padl režim a přišla svoboda. O sedmatřicet let později máme svobodné volby, otevřenou společnost – a stále dokážeme z demokracie vyrobit prvotřídní politickou grotesku.
Možná vůbec není pravda, že Češi neumějí žít v demokracii. Možná ji pouze používají zvláštním způsobem. Volit chtějí, ale s výsledkem bývají spokojeni hlavně tehdy, když zvítězí jejich kandidát. Svobodu projevu milují, dokud ji stejným způsobem nepoužije soused s opačným názorem. Stát má být malý, levný a nenápadný, zároveň však musí zajistit důchody, nemocnice, školy, dálnice, levnou energii, bydlení, armádu a pokud možno ještě zasáhnout pokaždé, když se v obchodě zdraží máslo. Jestli je tohle specifická česká verze demokracie, rozhodně jí nechybí dramaturgie.
Ani tento příběh však nebyl tak jednoduchý, jak jej po desetiletích někdy malujeme. Havla 29. prosince 1989 nevolili občané v přímé volbě; prezidentem ho jednomyslně zvolilo ještě Federální shromáždění. Dokládá to jeho dobový stenozáznam. Revoluce byla sametová, politika už od prvních týdnů podstatně méně.
Podobně romantická je představa, že předlistopadové Československo představovalo dokonale fungující, soběstačný hospodářský ráj, který někdo po převratu svévolně rozebral na součástky. Země měla rozsáhlý průmysl, nízkou nezaměstnanost, poměrně malé zahraniční zadlužení a některé nesporné sociální výhody. Současně však centrálně plánovaný systém dlouhodobě zaostával v produktivitě a konkurenceschopnosti za vyspělými západními ekonomikami. Analýzy Světové banky popisují zpomalování růstu, technologické zaostávání i rozsáhlou kontrolu hospodářství státem. Takže ano, továrny stály. Jen část jejich výrobků měla poněkud obtížnější vztah k pojmu světová konkurence.
Transformace proto nebyla rozmar několika ekonomů, kteří se jednoho rána probudili s chutí přepsat republiku. Přechod k tržnímu hospodářství měl po čtyřiceti letech centrálního plánování reálný ekonomický důvod a ve volbách roku 1990 získal politickou podporu. Otázka, která se dodnes vrací jako nezaplacená faktura, zní jinak: muselo všechno proběhnout právě tak rychle, s tak slabými pojistkami a s takovou vírou, že trh napraví věci, na které právo ještě nestačilo?
Udělat z něj osamělého démona devadesátých let by však bylo stejně pohodlné jako nepřesné. Reformy schvalovaly vlády a parlamenty, podílely se na nich celé instituce a značná část společnosti rychlý odchod od socialismu podporovala. Klaus se stal symbolem především proto, že dějiny mají rády jedno výrazné jméno. Seznam několika set odpovědných úředníků by se na plakát nevešel.
Nejznámějším symbolem této éry zůstává kupónová privatizace. Do její první fáze se podle analýz Světové banky zapojilo přes 8,5 milionu lidí. Myšlenka zněla téměř lidově: majetek, který patřil státu, se měl ve velkém převést do soukromých rukou a občané dostali možnost stát se akcionáři. Republika se na chvíli proměnila v zemi investičních odborníků, kde se o akciích diskutovalo i v domácnostech, které ještě nedávno řešily především to, kde sehnat barevnou televizi.
Potíž nebyla pouze v samotné privatizaci, ale také v prostředí, ve kterém probíhala. Kapitálový trh byl mladý, dohled slabý a ochrana drobných vlastníků se teprve vytvářela. Světová banka později popsala špatnou správu části investičních fondů, nedostatečný dohled i případy přesouvání majetku z podniků, pro něž se v češtině vžil elegantní výraz „tunelování“. Kapitalismus přišel rychle. Manuál k němu se zřejmě tiskl pomaleji.
To však stále neznamená, že každá privatizace byla krádež a každý podnikatel z devadesátých let lupič. Právě takové zkratky znemožňují rozumně pochopit, co se tehdy skutečně stalo. Vedle úspěšných firem vznikly společnosti, které skončily, vedle poctivých podnikatelů působili lidé využívající slabá pravidla a vedle povedených reforem existovaly chyby, jejichž následky se napravovaly celé roky. Černobílý obrázek je sice výborný pro politický mítink, jenže hospodářské dějiny mívají nepříjemný zvyk používat více barev.
A Václav Havel? Z něho zase nelze poctivě dělat hlavního architekta kupónové privatizace. Prezident měl jinou ústavní roli než vláda a ekonomický transformační program neurčoval. Je možné diskutovat, zda měl proti některým jevům devadesátých let vystupovat hlasitěji nebo zda politický systém příliš důvěřoval spontánnímu vzniku nových pravidel. Tvrdit však, že Havel s Klausem společně „rozkradli republiku“, by nebyla satira. Byla by to historická zkratka bez dostatečného faktického základu.
V roce 1985 vstoupil kvůli vojenské kariéře do KSČ a na konci osmdesátých let začal studovat vojenské zpravodajství. Po změně režimu pokračoval ve službě demokratickému státu, stal se náčelníkem generálního štábu a později předsedou Vojenského výboru NATO. Z člena předlistopadové armády se tak přes nejvyšší alianční vojenskou funkci dostal až na Pražský hrad. Ani scenárista televizního seriálu by si podobný oblouk netroufl napsat bez poznámky producenta, že už přehání.
V čele vlády stojí Andrej Babiš. Také jeho životopis obsahuje členství v KSČ, do níž vstoupil v roce 1980. Po roce 1989 vybudoval rozsáhlý podnikatelský holding, následně založil politické hnutí, stal se ministrem financí, premiérem, opozičním lídrem a později se do čela vlády vrátil. Jestli listopad otevřel dveře možnosti radikálně změnit vlastní životopis, tady máme exemplář téměř výstavní.
U Babišovy minulosti spojené s StB je ovšem nutné odložit politické transparenty a začít používat přesnější jazyk. Slovenské ministerstvo vnitra v roce 2024 uzavřelo s Babišem soudem schválený smír a uznalo, že byl jako agent veden neoprávněně a vědomě s StB nespolupracoval. Slovenský Ústav paměti národa s tímto závěrem nesouhlasí a archivní evidenci považuje za oprávněnou. Spor má tedy historickou i právní rovinu, kterou nelze seriózně zredukovat na jedno úderné slovo. Politická hospoda to samozřejmě zvládne. Novinář by neměl.
O mnoho současnější je spor o Babišův střet zájmů. Evropská komise v září 2026 uvedla, že nastavení RSVP Trustu nepovažuje za dostatečné řešení a že premiér má podle jejího posouzení nadále osobní hospodářský a rodinný zájem.
Babiš i Agrofert tento závěr odmítají a premiér tvrdí, že žádný vliv na společnost nemá ani z ní nebude mít prospěch. Máme tak elegantní evropský rébus: jedna strana říká „střet trvá“, druhá odpovídá „střet neexistuje“ a občan si může mezi tím připravit kávu, protože tento seriál krátkou stopáž rozhodně mít nebude.
Ministerstvo financí mezitím vede Alena Schillerová, která je zároveň místopředsedkyní vlády. To je prostý současný fakt, nikoli důkaz členství v jakékoli mafiánské struktuře. Materiálu pro ironii nabízí samotná čísla dostatek: návrh státního rozpočtu na rok 2027 počítá po zářijové dohodě vlády s příjmy přibližně 2,199 bilionu korun, výdaji kolem 2,585 bilionu a schodkem 386 miliard. Pokladna tedy není prázdná. Jen má velmi široké dveře na straně výdajů.
Bylo by ovšem laciné předstírat, že dnešní stav veřejných financí vznikl pod rukama jedné ministryně, jednoho premiéra nebo jedné politické generace. Rozpočty se skládají z desetiletí rozhodování o důchodech, zdravotnictví, sociálních dávkách, školství, infrastruktuře, armádě, krizových opatřeních, daních i hospodářském vývoji. Každá vláda přebírá účet po předchozí a téměř každá následně objeví fascinující skutečnost, že její předchůdci utráceli špatně. České veřejné finance tak připomínají společný rodinný účet, u něhož všichni tvrdí, že největší nákup provedl někdo jiný.
Volič tomu nijak zásadně neusnadňuje práci. Chce nižší daně, vyšší důchody, kvalitnější nemocnice, lepší školy, levnější bydlení, bezpečné hranice, moderní armádu a dálnici pokud možno až před vlastní garáž. Jakmile někdo naznačí, že některou z těch věcí je třeba zaplatit, nastává pobouření nad nenasytností státu. Rozpočtová matematika má totiž jednu nepříjemnou vlastnost: ani po sedmatřiceti letech svobody nepřijala demokratické pravidlo, podle něhož by dva plus dva mohlo před volbami vyjít tři.
Odtud je už jen krok k oblíbenému povzdechu, že Němci, Francouzi, Britové nebo Američané demokracii zvládají a my nikoli. Jenže žádná z těchto zemí nevlastní patent na rozumného voliče ani politickou stabilitu. Demokracie nikde nevylučuje populismus, ostrou polarizaci, protesty, skandály nebo chybná rozhodnutí. Její kvalita se nepozná podle toho, zda se občané nehádají. Pozná se spíš podle toho, zda jejich spor dokážou instituce převést do voleb, parlamentu, soudů a veřejné debaty místo do násilí.
Freedom House ji ve zprávě pro rok 2026 hodnotí jako svobodnou zemi se skóre 95 bodů ze 100 a popisuje ji jako parlamentní demokracii, v níž jsou politická práva a občanské svobody obecně respektovány. Takže diagnózu „Češi nejsou schopni demokracie“ bychom měli ponechat spíš ironické glose než lékařské dokumentaci republiky.
Mnohem pikantnější obrázek přinášejí samotní občané. Jarní výzkum CVVM v roce 2026 zjistil, že výsledkům voleb důvěřuje 73 procent lidí, zatímco politickým stranám a hnutím pouhých devět procent. To je téměř dokonale český politický paradox. Věříme mechanismu, který politiky vybírá, ale výslednému produktu už podstatně méně. Jako kdybychom pravidelně navštěvovali restauraci, důvěřovali kuchyni a po každém obědě nadávali na jídlo.
Podobnou náladu zachytilo CVVM také při hodnocení politické situace. Na jaře bylo spokojeno pouze 14 procent dotázaných, zatímco 55 procent vyjadřovalo nespokojenost; zároveň se o politiku zajímalo 56 procent veřejnosti. Politiku tedy s pozoruhodným zaujetím sledujeme, pravidelně ji hodnotíme jako katastrofu a následující den se k ní vracíme. Český vztah k veřejnému dění připomíná dlouholetý seriál, o němž divák každou sezonu prohlásí, že už je nesledovatelný, a přesto bezpečně zná všechny postavy.
Možná tedy největší polistopadový omyl nevznikl v privatizačním fondu, na Hradě ani ve Strakově akademii. Vznikl v představě, že demokracie měla sama od sebe vyrobit poctivé politiky, moudré voliče, prosperující podniky a rozpočet, v němž příjmy poslušně předběhnou výdaje. Nic podobného nikdy neslibovala. Dala společnosti pravidla, podle nichž lze moc získat, omezovat, veřejně kritizovat a v dalších volbách zase odebrat. Žádný automat na politickou dokonalost v listopadu 1989 na Václavském náměstí instalován nebyl. Právě v tom spočívá paradox celé glosy. Máme prezidenta s předlistopadovým členstvím v KSČ, premiéra se stejnou stranickou minulostí, třicet let se přeme o privatizaci, další roky o střet zájmů a téměř nepřetržitě o to, kdo republiku zadlužil víc. Přesto o všech těchto věcech mohou novináři psát, občané se mohou vlády ptát, soudy rozhodovat a opozice veřejně napadat kabinet. To není důkaz, že demokracie selhala. Je to důkaz, že její výsledky někdy dokážou být mimořádně ironické.
Nechrání stát před populismem, špatným hospodařením ani krátkou pamětí. Nabízejí však možnost rozhodnutí napravit bez převratu, násilí a politických vězňů. A právě tady začíná rozdíl, na který se v nekonečných domácích hádkách příliš snadno zapomíná.
Po listopadu 1989 jsme proto nedostali hotovou demokracii zabalenou v krabici s návodem. Dostali jsme prostor, ve kterém ji musíme vytvářet znovu při každých volbách, každém veřejném sporu a každé kontrole těch, kteří mají moc. Politická kultura nevznikne jedním zvoněním klíčů a nedá se koupit ani za tisíc bodů z kupónové knížky. Buduje se mnohem pomaleji než tržní ekonomika a její chyby jsou vidět podstatně déle.
Až tedy příště někdo prohlásí, že Češi na demokracii nemají povahu, stojí za to připomenout jednu nepohodlnou věc. Demokracie není soutěž krásy, ve které země získává body za elegantní politiky a spokojené obyvatelstvo. Je to systém, jenž dovoluje občanům dělat politické chyby a zároveň jim ponechává právo tyto chyby veřejně pojmenovat a napravovat. Skutečný problém by nezačal ve chvíli, kdy republiku vede politik, kterého část společnosti nemůže vystát.
Začal by tehdy, kdyby ho už nebylo možné svobodně kritizovat, kontrolovat, soudit podle platných pravidel a ve volbách nahradit. Teprve v takové chvíli bychom mohli říct, že jsme demokracii nezvládli. Do té doby se ji především učíme používat – někdy rozumně, někdy tragikomicky a někdy způsobem, který by nevymyslel ani velmi odvážný satirik.
