Reflex dnes varuje před Putinovým snem o obnoveném impériu. Fakta ale ukazují složitější obraz: přímý útok na NATO není podle evropských představitelů bezprostřední, hybridní tlak však sílí.
Komentář Reflexu vykresluje válečného zločince Vladimira Putina jako politika, jehož ambice nekončí Ukrajinou a který by mohl v budoucnu hledat cestu k širšímu střetu s Evropou. To je interpretace autorky, nikoli doložený jízdní řád Kremlu, určité historické podklady pro řeči o ruském návratu k někdejší mocenské pozici však existují. Putin už v roce 2005 označil rozpad Sovětského svazu za zásadní geopolitickou katastrofu a v roce 2018 podle agenturních zpráv řekl, že kdyby mohl změnit jednu událost moderních ruských dějin, zvolil by právě rozpad SSSR. Z toho ještě nevzniká tajná mapa příští evropské války s červenými šipkami až k Berlínu; vzniká z toho ale poměrně čitelný obrázek prezidenta, pro něhož ztráta sovětského prostoru rozhodně nebyla sentimentální vzpomínkou na frontu u samoobsluhy.
Aktuální bezpečnostní obraz je méně hollywoodský a o to méně uklidňující. Zahraniční agentura Reuters tento měsíc citoval představitele zemí východního křídla NATO, podle nichž Rusko zesiluje sabotážní, kybernetické a další hybridní aktivity, zároveň ale Estonsko a Litva nepovažují přímý rozsáhlý útok proti NATO za bezprostředně pravděpodobný, protože značná část ruských sil zůstává vázána válkou na Ukrajině.
Vrchní velitel sil NATO v Evropě Alexus Grynkewich rovněž hovořil o rostoucích hybridních hrozbách a zvýšeném sdílení zpravodajských informací.
Takže kdo čeká na první tank u hraniční cedule, může mezitím zjistit, že moderní konflikt má podstatně nudnější rekvizity: drony, servery, kabely, falešné informace a incidenty, u nichž se několik dní zjišťuje, kdo je vlastně způsobil. Moskva odpovědnost za řadu připisovaných sabotážních aktivit odmítá.
Evropa proto současně dělá něco, co na kontinentu tradičně funguje nejlépe těsně poté, co se ukáže, že to bylo potřeba už včera: posiluje obrannou připravenost.
Evropská rada letos označila ruskou válku proti Ukrajině za zásadní bezpečnostní výzvu a vyzvala k urychlení obranných kapacit do roku 2030, zatímco analýza Evropské obranné agentury upozorňuje na přetrvávající mezery v protivzdušné a protiraketové obraně, pozemních silách, zásobách munice či dronech. Rusko navíc podle rozpočtových dokumentů analyzovaných agenturou Reuters plánuje pro rok 2027 další výrazný růst vojenských výdajů. Ani jedno nedokazuje, že Putin připravuje konkrétní invazi do některé země NATO. Dokazuje to něco prozaičtějšího: obě strany dnes plánují bezpečnost v prostředí, kde možnost další eskalace už není akademická debata na konferenci s chlebíčky.
Právě tady končí prostor pro jednoduché prorocké titulky. Nikdo mimo úzký okruh ruského vedení nemůže poctivě tvrdit, zda Kreml jednou skutečně vydá rozkaz k útoku na členský stát NATO, a už vůbec ne kdy nebo jak by takový krok vypadal.
Jisté je něco jiného: Rusko v roce 2022 zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu a válka pokračuje, evropské státy současně zaznamenávají hybridní incidenty a NATO posiluje odstrašení i výměnu zpravodajských informací. Proto je obraz Putina, který jednoho rána otevře atlas a vybere si další zemi jako položku z menu, dobrý materiál pro karikaturistu, nikoli pro faktickou rubriku. Stejně zavádějící by ale bylo předstírat, že současná bezpečnostní situace je pouze hlučná bouřka na internetu. Mezi těmito dvěma extrémy leží realita, která nemá tak dobrý titulek, zato má armády, rozpočty a hranice. Předpověď budoucího útoku zůstává předpovědí. Příprava evropských států na možnost horšího scénáře je už dnes doloženým faktem. A právě tam končí politické věštění a začíná skutečná geopolitika.
