Po měsících sporů o zahraniční reprezentaci přichází vzácný úkaz: Hrad a diplomacie se před cestou do OSN koordinují.
Prezident Petr Pavel odletěl v neděli 20. září do Spojených států s poměrně jasným úkolem: na Valném shromáždění OSN podpořit českou kandidaturu na nestálé místo v Radě bezpečnosti pro roky 2032 a 2033.
Jak před odletem zaznamenala ČT24, prezident současně ocenil součinnost ministerstva zahraničí při přípravě cesty. Česká politika tak předvedla téměř exotický úkaz: dvě instituce, které mají spolupracovat, zjistily, že spolupracovat skutečně mohou. Bez rozhodčího, bez prodloužení a zatím dokonce bez ústavního dodatku.
Pavel povede českou delegaci a ve středu 23. září má před Valným shromážděním pronést národní projev. Kandidaturu do Rady bezpečnosti chce podporovat také při bilaterálních schůzkách, především s představiteli zemí, s nimiž Česko nemá tolik běžných příležitostí k jednání. Diplomacie je v tomto ohledu velmi sofistikovaná disciplína: nejprve potřebujete hlasy států a následně jim musíte vysvětlit, proč by jeden z nich měl patřit právě vám. Pražský hrad ve zveřejněném programu cesty potvrzuje jak vedení delegace, tak středeční vystoupení prezidenta.
Ještě 14. září Pavel o programu cesty jednal s premiérem Andrejem Babišem. Podle zveřejněné tiskové zprávy Pražského hradu prezident předsedovi vlády představil i koncept svého projevu, který vychází z námětů ministerstva zahraničí a dlouhodobých priorit české zahraniční politiky.
Oba politici se zároveň shodli na potřebě koordinace mezi institucemi a sdílení informací. Jinými slovy, český stát objevil jeden z převratných vynálezů moderní administrativy: když si úřady řeknou, co dělají, existuje šance, že to budou vědět oba.
Provaz se našel, teď už se do něj jen nezamotat
Právě slovo „koordinace“ dostává při pohledu několik měsíců zpět téměř slavnostní nádech. iROZHLAS v červnu zveřejnil podrobnosti korespondence mezi Hradem a Černínským palácem, která předcházela potvrzení Pavlovy účasti na Valném shromáždění. Prezidentská kancelář žádala ministerstvo o administrativní přípravu cesty, resort upozorňoval, že vláda ještě nerozhodla, a následovaly další dopisy, termíny a požadavky. To, co nyní působí jako hladce připravená státní návštěva, tedy mělo svou poctivou českou předehru: nejprve několik kol papírování, potom dohoda.
Vláda nakonec 8. června prezidentovu účast na zasedání OSN potvrdila.
Hrad následně dokončoval přípravu vystoupení a s ministerstvem sdílel jeho podobu. Při pohledu na tuto časovou osu není současná pochvala spolupráce žádným nadpřirozeným úkazem, spíše důkazem, že česká diplomacie umí dojít od dopisové války k pracovnímu stolu.
Jen k tomu občas potřebuje několik týdnů, několik ústavních institucí a administrativní kondici maratonce.
Do New Yorku navíc míří také ministr zahraničí Petr Macinka.
Podle jeho oficiálního programu zveřejněného Ministerstvem zahraničních věcí ho mezi 21. a 25. zářím čeká bezmála dvacet bilaterálních jednání, mimo jiné se šéfy diplomacií afrických států, zemí Blízkého východu, Oceánie a Latinské Ameriky. Česká zahraniční politika tak bude v New Yorku připomínat mimořádně vytížený kongres: prezident jedná, ministr jedná, diplomaté jednají a člověk začíná chápat, proč byl vynalezen kalendář se sdíleným přístupem.
Český networking, jen s větším počtem vlajek
Hlavním Pavlovým cílem je získávat podporu pro českou kandidaturu do Rady bezpečnosti. Česko v ní naposledy zasedalo v letech 1994 a 1995, zatímco při další kandidatuře v roce 2007 podle ČT24 neuspělo v souboji s Chorvatskem. Do roku 2032 je tedy ještě několik let, což v běžném lidském životě vypadá jako vzdálená budoucnost, zatímco v diplomacii je to zřejmě přibližně doba nutná k výměně vizitek.
Rada bezpečnosti má patnáct členů, z toho pět stálých a deset volených.
Pět nestálých členů se obměňuje každý rok a mandát trvá dva roky. Ani kandidatura bez soupeře přitom neznamená automatickou vstupenku: kandidát musí získat podporu více než dvou třetin 193členného Valného shromáždění. To je ona elegantní chvíle mezinárodní politiky, kdy se velké projevy o světovém řádu převádějí na velmi konkrétní aritmetiku hlasů.
Reformovat OSN a přitom nerozbít návod k použití
Pavlův plánovaný projev má podle veřejně dostupných informací otevřít reformu OSN, odpovědnost nejsilnějších aktérů mezinárodní politiky za respektování mezinárodního práva i příležitosti a rizika spojená s novými technologiemi. Jsou to témata skromná asi jako snaha opravit motor letadla za letu: změnit fungování světové organizace, připomenout velmocím pravidla a současně vyřešit, co s technologiemi, které se vyvíjejí rychleji než většina mezinárodních dohod. Právě zde však končí domácí politická folkloristika a začíná práce, kvůli níž podobná zasedání existují.
Program nekončí v jednacím sále OSN. Podle Pražského hradu prezident navštíví při příležitosti 25. výročí útoků z 11. září památník jejich obětí a poté se přesune do Nebrasky. Tam se má setkat s guvernérem, představiteli tamní Národní gardy, která s českou armádou spolupracuje více než třicet let, a diskutovat se studenty University of Nebraska–Lincoln. Od světové diplomacie přes bezpečnostní partnerství až po univerzitní debatu – týden, při němž se výraz „pracovní cesta“ nemusí používat jen jako zdvořilé označení pro letenku placenou státem.
Když stát na chvíli opravdu táhne za jeden provaz
Na celé cestě je nakonec nejpozoruhodnější něco, co by za normálních okolností vůbec pozoruhodné být nemělo. Prezident, vláda a ministerstvo zahraničí mají při reprezentaci země spolupracovat.
Tentokrát alespoň podle jejich veřejných vyjádření koordinace funguje. Po měsících, kdy se otázka účasti českých představitelů na mezinárodních summitech dokázala proměnit v domácí politický problém, působí obyčejná součinnost skoro jako diplomatický průlom. Nikoli proto, že by se všichni museli mít rádi, ale protože stát v zahraničí nemůže vystupovat jako několik nesouvisejících tiskových konferencí se společnou vlajkou.
New York nyní ukáže především to, co dokáže česká delegace skutečně prosadit a sdělit.
Kandidatura do Rady bezpečnosti je běh na dlouhou trať a jeden týden o jejím výsledku nerozhodne. Každé jednání však vytváří vztahy, bez nichž se v systému 193 států žádná podobná ambice neobejde. Na půdě OSN se totiž domácí politické půtky velmi rychle zmenší na velikost poznámky pod čarou. Zůstává země, její postoje a schopnost vysvětlit je ostatním. Možná právě proto je Pavlova věta o „jednom provazu“ méně banální, než na první poslech zní. Koordinace není triumf ani politické vítězství, ale základní provozní podmínka zahraniční politiky. A jestli je v českých poměrech nutné tuto samozřejmost slavnostně oceňovat před odletem z letiště, pak máme alespoň jistotu, že domácí satira ještě dlouho nepřijde o práci.
