Americký vyslanec v Praze ostře kritizoval české výdaje na obranu. Vláda má vlastní výhrady a alianční kalkulačka mezitím jede dál.
Americký velvyslanec při NATO Matthew Whitaker přijel na pražský obranný summit a diplomatickou vatu tentokrát nechal zřejmě v hotelovém pokoji. Podle agentury Reuters označil český postup při plnění obranných závazků za zklamání a prohlásil, že Česko ve výdajích na obranu směřuje ke spodní části aliančního pelotonu. Připomněl také očekávání Washingtonu, že spojenci budou své závazky plnit. Takže žádné tradiční „vedli jsme otevřenou a konstruktivní diskusi“. Tentokrát přišlo diplomatické vysvědčení rovnou bez obalu a Praha zjistila, že v alianční žákovské knížce nestačí kolonka „snažil se“.
Česká republika přitom podle Reuters ani v roce 2026 nedosáhne na dvě procenta HDP určená na obranu; vláda počítá s dosažením této hranice v roce 2027. A právě tady začíná účetní kabaret, ve kterém každý mluví o bezpečnosti, jen každý trochu jinou kalkulačkou. Jedna strana ukazuje procenta HDP, druhá připomíná nemocnice, infrastrukturu, efektivitu nákupů a omezené veřejné finance. Obranný rozpočet se tak mění v pozoruhodný státní hlavolam: peníze je potřeba vydat, ale zároveň je nevydat špatně, neutrácet jen kvůli procentům a ještě přesvědčit spojence, že pomalejší cesta není elegantní způsob, jak zůstat stát na místě.
NATO vytáhlo kalkulačku a procenta přestala být dekorací
Jenže alianční matematika má tu nepříjemnou vlastnost, že je napsaná černé na bílém.
NATO ve svém oficiálním přehledu uvádí, že spojenci se v Haagu v roce 2025 zavázali směřovat do roku 2035 k celkovým pěti procentům HDP: nejméně 3,5 procenta mají tvořit základní obranné výdaje a až 1,5 procenta širší bezpečnostní investice, například infrastruktura, odolnost nebo ochrana sítí.
Číslo pět tedy není tajemný nápis nalezený pod stolem generálního tajemníka, ale společně přijatý alianční rámec. Samozřejmě to neznamená, že stačí vysypat bankovky před kasárna a čekat, až z nich vyroste protivzdušná obrana.
NATO samo spojuje peníze s konkrétními schopnostmi. Jenže nula schopností zakoupených za krásně vysvětlenou nulu korun je rovněž poměrně problematická vojenská strategie.
Česká vláda má k tempu růstu vlastní argumenty.
Na bizarní tiskové konferenci 31. srpna ministryně financí Alena Schillerová uvedla, že návrh pro rok 2027 počítá se dvěma procenty HDP a přibližně 191 miliardami korun přímo v kapitole obrany; další trajektorie měla být předmětem vládní debaty. Karel Havlíček současně zdůraznil, že kabinet se nebrání trajektorii vyšších výdajů, ale odmítá podle něj netransparentní nebo neúčelné utrácení. Celý záznam je dostupný přímo na webu vlády České republiky. A tím máme kompletní českou specialitu: Washington říká „přidejte“ (Trump si to žádá…) Praha odpovídá „ano, ale rozumně“ a procenta mezitím sedí v rohu místnosti a čekají, až je někdo skutečně naplánuje.
Bezpečnost na splátky aneb hlavně ať sedí tabulka
Na celé přestřelce je nejvděčnější právě střet dvou slovníků. Americký vyslanec mluví o zaostávání za aliančními závazky, česká vláda o hospodárnosti, transparentnosti a schopnosti peníze smysluplně využít.
Obojí může být legitimní součást debaty, jenže tank se nedá koupit argumentem a špatně nakoupený tank se zase nestane dobrým jen proto, že pomohl splnit procento HDP. Bezpečnost tak dostává podobu drahé restaurace, kde se hosté hádají, zda je účet příliš vysoký, zatímco číšník připomíná, že hlavní chod už byl objednán. A protože jde o NATO, není možné jednoduše oznámit, že tentokrát zaplatí vedlejší stůl. Závazek ke společné obraně stojí právě na tom, že každý člen nějakou část účtu skutečně vezme na sebe.
Komedie v přímém přenosu
Whitakerova slova jsou hodnocením amerického představitele, nikoli objektivním žebříčkem kvality české armády.
Faktické jádro sporu je ale podstatně méně komické: Česko má před sebou rozhodnutí, kolik prostředků na obranu v dalších letech vyčlení, jak rychle se přiblíží aliančním cílům a především co za ty peníze skutečně získá.
Tady končí veselá hra s desetinnými čárkami. Bezpečnostní prostředí se totiž neřídí českým rozpočtovým kalendářem a vojenské schopnosti se nevyrábějí tiskovou konferencí.
Politici mohou ještě dlouho diskutovat, zda je tempo příliš pomalé, částky příliš vysoké nebo nákupy příliš drahé. Jenže až jednou bude nějaká schopnost skutečně potřeba, protivník sotva přijme omluvenku s razítkem ministerstva financí, že příslušná položka byla naplánována až na další rozpočtový rok.
