Vláda slíbila, že daně zvyšovat nebude. Ministryně financí Alena Schillerová teď říká, že se růstu některých daní nevyhneme. Rozpočtová realita si zkrátka přečetla program po svém.
Česká politika dostala v neděli 27. září další lekci z pružnosti jazyka. Ministryně financí Alena Schillerová v pořadu České televize připustila, že se zvýšení některých daní nebude možné vyhnout. Jak upozornil server Novinky.cz, ve hře jsou například spotřební daně, zdanění spojené s rafinérským sektorem, investiční byty nebo některé návykové a škodlivé látky. Drobný háček spočívá v tom, že vládní koalice ANO, SPD a Motoristů ve svém programovém prohlášení deklarovala, že žádné daně zvyšovat nechce. Politická čeština tak získává nový půvabný obrat: daně se nezvyšují, pouze nastala situace, kdy se jejich zvýšení nedá vyhnout.
Je to vlastně elegantní disciplína. Když se slib potká s rozpočtovou tabulkou a oba zjistí, že se do stejné místnosti nevejdou, nemusí se nutně měnit slib — stačí změnit slovník.
Když umíš zlodějnu hezky okecat…
Z pevného „nezvýšíme“ se stane pružnější „nebude možné se vyhnout“ a z politického závazku rázem vyroste cosi mezi doporučením a vzpomínkou na optimističtější časy. Státní kasa totiž nemá stranickou legitimaci, nechodí na tiskové konference a už vůbec ji nezajímá, jak dobře zněla věta v programu. Má jednu protivnou vlastnost: umí počítat.
Podrobnosti nedělní debaty přinesla také ČT24. Schillerová doslovně uvedla, že kombinací vyšších příjmů a nižších výdajů chce vláda najít přibližně dvacet miliard korun, případně více, přičemž zhruba polovinu by mohlo zajistit právě zvýšení příjmů prostřednictvím daní. Návrat superhrubé mzdy ministryně odmítá a zvýšení DPH označila za problematické, byť upozornila, že jediný procentní bod základní sazby by podle jejího vyjádření znamenal pro stát přibližně 24 miliard korun. Peníze tedy existují. Jen mají nepříjemný zvyk nacházet se převážně v kapsách někoho jiného.
Programové prohlášení potkalo kalkulačku
Bylo by ale předčasné tvrdit, že vláda už konkrétní zvýšení daní schválila. Neschválila. Schillerová mluvila o připravovaných variantách a o legislativě, která by podle ní musela vznikat už nyní, aby některé změny mohly začít platit přibližně v polovině roku 2027. Právě tady se satire nabízí téměř luxusní servis: ještě není hotový zákon, sazba ani definitivní seznam, ale politický slib už se pomalu stěhuje z oddělení „závazky“ do archivu „okolnosti se změnily“. A to vše bez nutnosti slavnostního přestřižení pásky.
Jednou z diskutovaných možností je vyšší zdanění investičních nemovitostí od určité hranice, další pozornost míří ke spotřebním daním a vybraným návykovým látkám.
Z hlediska rozpočtu jde o hledání nových příjmů v oblastech, kde kabinet předpokládá prostor pro vyšší výběr.
Z hlediska politické komunikace je to půvabnější rébus: jak zvýšit příjem státu pomocí daní a současně zachovat co nejvíce původní atmosféry věty, že se daně zvyšovat nebudou. Ministerstvo financí tedy neřeší jen matematiku. Nepřímo dostalo také kurz pokročilé sémantiky.
Když se daň nezvyšuje, pouze mění směr
Pozoruhodné přitom je, že spor není jednoduchou pohádkou o vládě, která chce daně, a opozici, která je hrdinsky nechce. Bývalý ministr financí Zbyněk Stanjura v debatě připustil, že změna daňového mixu může být v současné situaci na místě, přičemž formuloval princip menšího zdanění práce a aktivity a vyššího zdanění spotřeby.
Současně namítal, že opatření zmiňovaná Schillerovou by podle jeho propočtu přinesla proti potřebnému rozsahu konsolidace jen omezené částky.
Česká politika tak dospěla k vzácné shodě alespoň v jednom bodě: peníze chybějí. Neshoda začíná až ve chvíli, kdy se hledá kapsa, ze které budou chybět místo nich.
Podle údajů zaznělých v debatě má návrh státního rozpočtu pro příští rok počítat se schodkem 386 miliard korun. Vedle takového čísla působí dvacet miliard hledaných kombinací úspor a vyšších příjmů skoro jako okamžik, kdy člověk zjistí, že mu zatéká střechou, a hrdě oznámí, že už našel nový kbelík. Kbelík se samozřejmě hodí. Jen z něj ještě není střecha. A přesně zde končí snadné politické formulace a začíná méně fotogenická otázka, jak dlouhodobě dostat příjmy a výdaje státu do vztahu, který nebude připomínat manželství těsně před návštěvou advokáta.
Rozpočet má vlastní smysl pro humor
Kabinet vedle daňových změn deklaruje také boj proti šedé ekonomice a hledání úspor na výdajové straně. Schillerová v debatě zmiňovala rovněž kratom, nikotinové sáčky či výrobky s HHC, zatímco u DPH byla podstatně zdrženlivější. To je z politického hlediska pochopitelná matematika: nejpohodlnější daň je tradičně ta, kterou pocítí někdo dostatečně konkrétní, ale zároveň ne příliš početný. Jakmile by měla stejná aritmetika zaklepat na téměř každou domácnost, kalkulačka náhle začne vydávat mimořádně citlivé společenské zvuky.
Celá debata tím odhaluje méně veselou vlastnost veřejných financí. Politický program lze napsat v oznamovacím způsobu, zatímco rozpočet odpovídá čísly, která nemají povinnost respektovat předvolební rétoriku.
Lze slíbit úspory, efektivnější stát, lepší výběr daní i hospodářský růst, jenže nakonec musí na jedné straně účetnictví stát konkrétní příjem a na druhé konkrétní výdaj. Mezi nimi není kolonka „dobrý úmysl“. A pokud tam vznikne díra, tisková konference ji sama nezacelí.
Sliby mají krátký poločas, účet dlouhou paměť
Dnes proto nejde jen o jednu ministryni a několik možných daňových sazeb. Podstatnější bude, jaké konkrétní změny vláda skutečně předloží, koho zasáhnou, kolik peněz mají přinést a jaké výdaje proti nim kabinet reálně omezí.
Teprve návrhy zákonů umožní oddělit politické testování terénu od skutečného daňového obratu. Do té doby máme hlavně zvláštní slovní konstrukci, v níž lze současně nezvyšovat daně a připravovat jejich zvýšení. Čeština toho snese mnoho. Státní účetnictví bývá méně tolerantní.
Vláda dnes stojí před úkolem vysvětlit, proč se její deklarace o nezvyšování daní potkává s přípravou jejich růstu. Pro změnu mohou existovat rozpočtové argumenty, ty však samy o sobě nemažou původní formulaci závazku. Ani samotná debata přitom nevede po jednoduché čáře vláda pro daně a opozice proti nim, protože Stanjura připustil potřebu změny daňového mixu. Pro občana je podstatné něco mnohem prostšího: co se skutečně zvýší, koho se to dotkne, kolik to přinese a co stát zároveň opravdu omezí. Dokud tyto odpovědi neleží na stole, zůstává kolem daní více politické choreografie než hotové legislativy. Satira se v takové chvíli nemusí příliš snažit, protože nejlepší pointu dodává samotné setkání sloganu s tabulkou. Rozpočet totiž nečte billboardy ani tisková hesla; čte příjmy, výdaje a deficit. A když čísla nevycházejí, účet nakonec vždy dorazí — politická debata se vede především o tom, komu bude adresován.
