Babiš mluví o dvou brigádách pro Pobaltí. Jenže článek 5 NATO není objednávkový formulář a armádní mapa ukazuje, že realita je složitější než jedna úderná věta.
Česká bezpečnostní debata dostala v úterý další porci vojenské konkrétnosti. Premiér Andrej Babiš po jednání s prezidentem Petrem Pavlem uvedl, že pokud by Rusko napadlo některý z pobaltských států, Česko by podle článku 5 Severoatlantické smlouvy muselo vyslat dvě mechanizované brigády. Podle serveru Novinky.cz přitom zmínil Prostějov a Tábor. Bezpečnostní politika tím dostala podobu téměř logistického jízdního řádu: Rusko zaútočí, článek 5 zazvoní a dvě brigády vyrazí. Skutečný alianční mechanismus je ovšem podstatně složitější.
Článek 5 totiž není vojenské tlačítko s přednastavenou volbou „odeslat dvě brigády“. Oficiální výklad NATO říká, že ozbrojený útok na jednoho spojence je považován za útok na všechny, každý člen však přijímá taková opatření, která pokládá za nezbytná, a postup koordinuje s ostatními spojenci. Pomoc může zahrnovat použití ozbrojených sil, ale smlouva sama nepředepisuje, že Praha musí po aktivaci článku vytáhnout ze zásuvky přesně dva předem nadepsané brigádní balíčky.
A pak je tu drobný detail, který má ve vojenských záležitostech nepříjemný zvyk být důležitý: veřejně dostupná organizační mapa Armády ČR neodpovídá formulaci o „dvou mechanizovaných brigádách z Prostějova a Tábora“. Oficiální přehled Pozemních sil AČR uvádí 4. brigádu rychlého nasazení se sídlem v Žatci a 7. mechanizovanou brigádu v Hranicích. V Táboře působí 42. mechanizovaný prapor, zatímco Prostějov je znám především působením speciálních sil. Jinými slovy: zveřejněná premiérova formulace se s veřejnou strukturou armády přinejmenším názvoslovně míjí.
Článek 5 není tlačítko „Pobaltí – expres“
Politická věta ovšem miluje jednoduchost. Dvě brigády zní srozumitelněji než alianční plánování, mobilizace, logistické zabezpečení, protivzdušná obrana, velení, zásobování, přesuny techniky a koordinace několika států.
V televizním titulku se navíc špatně vysvětluje, že obrana spojence není rozvoz pizzy, kde po aktivaci článku 5 aplikace oznámí: „Vaše dvě brigády jsou na cestě.“ Jenže přesně v okamžiku, kdy se z politické věty stane vojenský úkol, přestává fungovat kouzlo jednoduchých slov a začíná excelová tabulka reality.
Ta realita je o to zajímavější, že sama vláda ještě letos řešila personální i finanční kondici armády. ČT24 v již květnu informovala, že Babiš požadoval rychlejší nábor, minimálně dva tisíce nových vojáků ročně, a současně tehdy připouštěl, že Česko patrně nedosáhne dvou procent HDP na obranu.
Kabinet zároveň řešil protivzdušnou obranu, zálohy i novou koncepci armády. Zkrátka klasická česká vojenská disciplína: jednou rukou počítáme, kolik lidí nám chybí, druhou už je v hypotetické válce posíláme přes půl Evropy.
Brigáda není powerpointová ikonka
České pozemní síly navíc stále procházejí rozsáhlou modernizací. Sedmá mechanizovaná brigáda, tedy hlavní těžká bojová síla české armády, postupně přechází na novou techniku a její velení samo zdůrazňuje, že rozhodující nebude jen pořízení Leopardů, CV90, houfnic Caesar či dalších systémů, ale jejich propojení, výcvik lidí a dosažení skutečné bojové připravenosti.
To je méně efektní než politická deklarace o dvou brigádách, zato podstatně bližší tomu, jak armáda opravdu funguje.
Samotné potvrzení, že Česká republika hodlá dodržet spojenecké závazky, přitom není žádnou revoluční změnou kurzu.
Na červencovém summitu v Ankaře státy NATO znovu společně potvrdily princip kolektivní obrany: útok proti jednomu je útokem proti všem. Rozdíl je v tom, že alianční dokument pracuje se schopnostmi, koordinací a odstrašením, zatímco domácí politická komunikace občas působí, jako by k článku 5 existoval český návod o třech řádcích, z nichž druhý zní „vezmi dvě brigády“.
Bezpečnost není soutěž o nejúdernější větu
Babiš současně uvedl, že konkrétní bezpečnostní přípravy s prezidentem probírají a že některé informace zůstávají v utajeném režimu.
To je samo o sobě logické: operační plánování se nepíše na billboard a vojenské scénáře se nepublikují jako jídelní lístek. Právě proto však veřejně vyslovená konkrétnost o počtu a umístění brigád vyčnívá. Čím přesnější politický výrok zní, tím větší význam má, zda přesně odpovídá vojenské terminologii.
V tomto bodě už satira téměř nemusí nic přidávat, protože nejvděčnější materiál vyrábí samotný střet politického jazyka s organizační strukturou armády. Premiér nabídne dvě brigády, armádní seznam útvarů nabídne Žatec, Hranice, Tábor jako sídlo jednoho praporu a Prostějov jako základnu speciálních sil.
Veřejnost potom může sledovat zvláštní společenskou hru, při níž se všichni shodnou, že obrana státu je smrtelně vážná věc, ale ještě před případným prvním výstřelem je třeba správně zjistit, odkud vlastně mají ony brigády vyjet.
Až přestanou mluvit politici a začnou rozhodovat minuty
Na papíře lze brigádu přesunout jednou větou. Ve skutečnosti jde o tisíce rozhodnutí, lidi, techniku, munici, palivo, protivzdušnou ochranu, spojení, zdravotnické zabezpečení a schopnost celé sestavy přežít a bojovat. Politické prohlášení může vzniknout během několika sekund; schopná armáda vzniká roky. A právě v tom leží podstata celého příběhu. Bezpečnost se totiž nepozná podle toho, jak rozhodně zní mikrofon na tiskové konferenci. Pozná se podle toho, co skutečně stojí za jeho slovy.
Článek 5 není dekorace pro politický projev. Za jeho několika řádky jsou lidé, kteří by v krajním případě dostali skutečný rozkaz. Za slovem brigáda nejsou dvě ikonky na mapě. Jsou tam vojáci a jejich rodiny. Jsou tam stroje, které musejí fungovat. Jsou tam spojenci, kteří potřebují vědět, že slib má obsah. Je proto správné veřejně mluvit o tom, že Česká republika své alianční závazky bere vážně. Stejně důležité je ale mluvit přesně. V době míru lze nepovedenou formulaci opravit v dalším rozhovoru. Ve chvíli skutečné krize už opravy přicházejí příliš pozdě. Tehdy totiž nerozhoduje síla politické věty, ale síla státu, který je připraven ji naplnit.
