Pavel Rychetský označil Babišův střet zájmů za „gigantický“. Premiér tvrdí, že problém vyřešil. Jak humorné?! Do hry znovu vstupuje Sněmovna — a česká politika má další reprízu.
Bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský před úterním hlasováním o nedůvěře vládě připomněl jednu zvláštnost české politiky: některá témata dokážou přežít volby, vlády, tiskové konference i několik právních konstrukcí. Jak uvedla Česká justice, Rychetský označil soudruha Andreje Babiše za politika v „gigantickém střetu zájmů“ a současně připustil, že hlasování o nedůvěře bývají často spíše rétorickým cvičením či politickým divadlem.
V tomto případě tedy dostáváme rovnou dvojprogram: debatu o střetu zájmů a k ní parlamentní představení, u něhož už před začátkem nikdo nepředstírá, že půjde o komorní večer.
Poslanci se mají opozičním návrhem zabývat v úterý, přičemž mezi uváděnými důvody jsou návrh vysokého schodku státního rozpočtu, spor o Babišův střet zájmů a výhrady opozice vůči přístupu vlády k některým institucím.
Samotné hlasování o nedůvěře je standardní součástí parlamentního systému; politický paradox spočívá spíš v tom, že tentokrát jedna strana sálu bude vysvětlovat, proč je problém zásadní, zatímco druhá bude vysvětlovat, proč zásadní není. Ústava mezitím může v klidu ležet na stole a sledovat, jak kolem ní probíhá několikahodinová soutěž v tom, kdo použije výraz „demokracie“ častěji.
Jeden problém, dvě naprosto odlišné reality
Jádrem sporu zůstává Agrofert a způsob, jakým Babiš řešil své majetkové vazby. Premiér opakovaně tvrdí, že holding nevlastní, nemá z něj prospěch a převedením akcií do svěřenského fondu RSVP Trust svůj střet zájmů vyřešil. Evropská komise ale podle zjištění iROZHLASu dospěla k odlišnému závěru: fond podle ní nelze považovat za dostatečné řešení a Babiš se podle Komise nadále nachází v potenciálním střetu zájmů v souvislosti se správou některých evropských fondů. Tady už nejde o satiru, nýbrž o dva skutečně existující a navzájem rozporné výklady. Satira pouze sedí v koutě, objednává si kávu a konstatuje, že práci tentokrát téměř nemusí dělat.
Evropská komise kvůli situaci pozastavila proplácení části prostředků spojených s Agrofertem, přičemž Babiš její hodnocení odmítá. Je důležité dodat, že Komise používá formulaci potenciální střet zájmů a její postup se netýká automaticky všech typů zemědělských podpor.
Jinými slovy, nejde o jednoduchou pohádku, v níž někdo jednou větou vyhlásí viníka a mohou běžet závěrečné titulky. Evropské právo má totiž jednu mimořádně nepopulární vlastnost: místo televizní zkratky nabízí dokumenty, podmínky, jednotlivé druhy plateb a několik vrstev právního posuzování. Pro politickou debatu je to téměř sabotáž.
Nedůvěra jako parlamentní divadelní předplatné
Rychetský ostatně samotný institut hlasování o nedůvěře nijak nevydává za magické tlačítko, které v úterý odpoledne přepne republiku do jiného režimu. Podle něj jde často o politické divadlo, které však opozici umožňuje veřejně formulovat její argumenty. Současná vláda přitom podobné hlasování absolvuje podruhé; první pokus o její svržení přežila už počátkem února. České politické divadlo tedy není krátký festival, ale spíš abonmá: máte stálé obsazení, proměnlivý repertoár a divák občas tápe, zda právě sleduje premiéru, nebo reprízu s mírně upraveným scénářem.
Z právního hlediska ale bude mnohem důležitější něco méně efektního než sněmovní mikrofony: jak dopadne evropské posouzení Babišových vazeb na Agrofert, jak budou české orgány na stanovisko Komise reagovat a zda současná konstrukce RSVP Trustu obstojí při dalším přezkumu.
Právě zde je nutné oddělit výroky jednotlivých politiků a Rychetského hodnocení od toho, co je právně definitivně rozhodnuto. Babiš říká, že střet odstranil; Evropská komise tvrdí, že současné uspořádání jej dostatečně neřeší. Obě věty dnes existují současně — a česká politika mezi nimi zatím spolehlivě vyrábí dostatek energie na několik dalších mimořádných schůzí.
A účet za politické divadlo platí důvěra
Nejsilnější na celé kauze nakonec není žádná jednotlivá urážka, tisková konference ani efektní věta pronesená před kamerou. Je to skutečnost, že stát potřebuje jasná pravidla, kterým lidé mohou rozumět bez stranického slovníku.
Pokud premiér tvrdí, že střet zájmů odstranil, musí být takové řešení přesvědčivé nejen pro jeho vlastní vládu, ale také pro instituce, které rozhodují o evropských penězích.
Pokud Evropská komise tvrdí opak, musí svůj závěr opřít o pravidla a právní argumentaci, nikoli o politické sympatie.
Sněmovna může mezitím debatovat do noci a každá strana si může odnést vlastní vítězný sestřih. To však základní rozpor nevyřeší. Důvěra veřejnosti totiž nevzniká počtem hodin strávených u řečnického pultu. Nevzniká ani tím, že se stejná věta zopakuje desetkrát hlasitěji. Vzniká ve chvíli, kdy jsou pravidla srozumitelná a platí stejně bez ohledu na jméno člověka, kterého se týkají.
A právě proto může být nejsilnější pointou celého politického představení nakonec něco velmi nesatirického: ve střetu zájmů by nemělo být jasno podle stranické příslušnosti, ale podle práva.
