ABBA: od švédského posměchu k legendě, kterou dnes miluje celý svět

Švédská skupina ABBA prožila doma nevíru a posměch, a přesto se stala národní ikonou a globálním fenoménem s písněmi milovanými dodnes.

Bylo překvapivé, jak málo domácí Švédsko na počátku 70. let slavilo skupinu, která se dnes pyšní titulkem národní ikony. ABBA, skupina s výraznými melodiemi, charismatickými vokály a nepopiratelným popovým talentem, v rodné zemi zaznamenávala spíše skepsi než uznání. Zatímco ve veřejných médiích a kulturních kruzích převládalo přesvědčení, že umění má nést společenské nebo politické poselství, ABBA nabízela především emocionální zážitek z hudby.

Jejich písně v angličtině a témata jako láska či zábava se zdála elitě „příliš lehká“ a bez hlubšího kulturního významu. A tak se domnívala, že popová hudba této kvality nemá být hybnou silou národní kultury.

V té době bylo ve Švédsku populární progresivní hnutí označované jako „progg“, které v hudbě vyžadovalo ideologický či politický rozměr. Skupiny se věnovaly tématům, jakými jsou ekologické nebo sociální problémy, místo obyčejné zábavy se od umělců očekávalo, že budou vzdělávat a kritizovat. Výsledkem bylo, že ABBA se na své domácí půdě setkávala s nepochopením – zpívala anglicky, místo revolučního poselství nabízela rytmus a melodii.

Mnozí to vnímali jako zradu kulturní identity, protože nešlo o švédštinu a hluboké myšlenky, ale o chytlavé refrény pro tančící publikum.

Když ABBA v roce 1974 vyhrála Eurovizi s písní Waterloo, pro svět to znamenalo okamžitý průlom a začátek mezinárodní slávy. Ve Švédsku však vítězství nevyvolalo nadšení, nýbrž zamyšlení: Eurovision Song Contest byla často považovaná za nevkusnou estrádu, která staví na flitrech spíše než na hudební kvalitě. Dokonce došlo k momentu, kdy tamní veřejnoprávní televize přerušila přenos Eurovize, a roku 1975 proti pořádání festivalu ve Stockholmu demonstrovalo na 200 000 lidí. To ilustruje, jak silné bylo doma nedůvěřivé vnímání popu a jak tvrdým oříškem byla ABBA pro kulturní establishment.

Mezinárodní uznání však na sebe nenechalo dlouho čekat. Jejich hity jako SOS, Mamma Mia, Fernando či Dancing Queen brzy začaly dobývat hitparády v Británii, Austrálii, Východní Evropě i v USA. Fenomén „ABBAmánie“ se začal šířit, koncerty se vyprodávaly, v zahraničí je začali vnímat jako umělce, ne jen jako zábavnou kapelu. Přesto i v té chvíli se členové kapely doma často cítili odcizení – oba póly uznání a skepticismu stále existovaly.

Postupem času se domácí klima začalo měnit. Dnes má ABBA ve Stockholmu své muzeum, jejich písně se vyučují ve školách, hrají se při státních oslavách i na svatbách. Muzikál Mamma Mia! a jeho filmové adaptace upevnily jejich status kulturního bohatství Švédska. Když po čtyřiceti letech vydali nové album Voyage (2021), Švédsko je přijalo s otevřenou náručí a hrdostí.

Příběh ABBY připomíná, jak těžké je někdy pro domácí publikum ocenit vlastní talenty dřív než svět.

Pop, dříve považovaný za povrchní a méněcenný ve srovnání s ideově nabitou tvorbou, nakonec prokázal svoji trvalou sílu a univerzální přitažlivost. ABBA se tak z outsidera stala symbolem národní hrdosti. A možná je to i lekce, že první reakce nemusí vždy odrážet hodnotu uměleckého díla.

Bylo překvapivé, jak málo domácí Švédsko na počátku 70. let slavilo skupinu, která se dnes pyšní titulkem národní ikony.

ABBA, skupina s výraznými melodiemi, charismatickými vokály a nepopiratelným popovým talentem, v rodné zemi zaznamenávala spíše skepsi než uznání. Zatímco ve veřejných médiích a kulturních kruzích převládalo přesvědčení, že umění má nést společenské nebo politické poselství, ABBA nabízela především emocionální zážitek z hudby.

Jejich písně v angličtině a témata jako láska či zábava se zdála elitě „příliš lehká“ a bez hlubšího kulturního významu. A tak se domnívala, že popová hudba této kvality nemá být hybnou silou národní kultury.

V té době bylo ve Švédsku populární progresivní hnutí označované jako „progg“, které v hudbě vyžadovalo ideologický či politický rozměr.

Skupiny se věnovaly tématům, jakými jsou ekologické nebo sociální problémy, místo obyčejné zábavy se od umělců očekávalo, že budou vzdělávat a kritizovat.

Výsledkem bylo, že ABBA se na své domácí půdě setkávala s nepochopením – zpívala anglicky, místo revolučního poselství nabízela rytmus a melodii. Mnozí to vnímali jako zradu kulturní identity, protože nešlo o švédštinu a hluboké myšlenky, ale o chytlavé refrény pro tančící publikum.

Když ABBA v roce 1974 vyhrála Eurovizi s písní Waterloo, pro svět to znamenalo okamžitý průlom a začátek mezinárodní slávy. Ve Švédsku však vítězství nevyvolalo nadšení, nýbrž zamyšlení: Eurovision Song Contest byla často považovaná za nevkusnou estrádu, která staví na flitrech spíše než na hudební kvalitě. Dokonce došlo k momentu, kdy tamní veřejnoprávní televize přerušila přenos Eurovize, a roku 1975 proti pořádání festivalu ve Stockholmu demonstrovalo na 200 000 lidí. To ilustruje, jak silné bylo doma nedůvěřivé vnímání popu a jak tvrdým oříškem byla ABBA pro kulturní establishment.

Mezinárodní uznání však na sebe nenechalo dlouho čekat. Jejich hity jako SOS, Mamma Mia, Fernando či Dancing Queen brzy začaly dobývat hitparády v Británii, Austrálii, Východní Evropě i v USA. Fenomén „ABBAmánie“ se začal šířit, koncerty se vyprodávaly, v zahraničí je začali vnímat jako umělce, ne jen jako zábavnou kapelu. Přesto i v té chvíli se členové kapely doma často cítili odcizení – oba póly uznání a skepticismu stále existovaly.

Postupem času se domácí klima začalo měnit.

Dnes má ABBA ve Stockholmu své muzeum, jejich písně se vyučují ve školách, hrají se při státních oslavách i na svatbách. Muzikál Mamma Mia! a jeho filmové adaptace upevnily jejich status kulturního bohatství Švédska. Když po čtyřiceti letech vydali nové album Voyage (2021), Švédsko je přijalo s otevřenou náručí a hrdostí.

Příběh ABBY připomíná, jak těžké je někdy pro domácí publikum ocenit vlastní talenty dřív než svět. Pop, dříve považovaný za povrchní a méněcenný ve srovnání s ideově nabitou tvorbou, nakonec prokázal svoji trvalou sílu a univerzální přitažlivost. ABBA se tak z outsidera stala symbolem národní hrdosti. A možná je to i lekce, že první reakce nemusí vždy odrážet hodnotu uměleckého díla.