Arabské státy koupily ruský štít za miliardy, který selhává. Drony ho dál prorážejí

Arabské státy vsadily miliardy na ruský systém Pantsir. Realita boje s drony ale vyvolává otázku: nebyla to drahá iluze?

Tématu účinnosti ruského protivzdušného systému Pantsir se nedávno věnoval také on-line magazín Armyweb.cz, který upozornil na rostoucí pochybnosti kolem jeho nasazení na Blízkém východě. V posledních letech totiž státy Perského zálivu čelí nové realitě moderního bojiště. Nebezpečí nepředstavují pouze balistické střely, ale stále častěji také relativně levné, avšak účinné tzv. dlouhodosahové drony. Právě proti nim měly být jedním z hlavních obranných nástrojů ruské systémy Pantsir. Jenže zkušenosti z regionu postupně ukazují, že očekávání a realita se mohou výrazně lišit. A čím více se o jejich nasazení mluví, tím hlasitěji se objevuje otázka, zda se některé nákupy neproměnily spíše v politickou než vojenskou investici.

Emiráty hlásí téměř dokonalou obranu, realita však zůstává nejasná

Spojené arabské emiráty patří mezi státy, které se veřejně chlubí velmi vysokou úspěšností své protivzdušné obrany. Oficiální čísla hovoří o zachycení 99 procent balistických hrozeb a přibližně 93,7 procenta útočících dronů. V praxi však jednotlivé typy hrozeb řeší rozdílné systémy. Proti balistickým střelám mají podle dostupných informací zasahovat především americké systémy THAAD a Patriot. Ruské Pantsiry mají naopak plnit roli obrany proti menším cílům, zejména bezpilotním prostředkům.

Emiráty pořídily první várku padesáti systémů Pantsir již v roce 2000. Odhady naznačují, že přibližně dvaačtyřicet z nich je stále aktivně nasazeno. Přesto se i v této zemi objevují případy zásahů dronů na citlivé cíle a infrastrukturu. To vyvolává debatu, zda statistiky prezentované oficiálními místy skutečně odrážejí realitu moderních konfliktů. Obrana totiž nestojí jen na samotné technologii, ale také na taktice protivníka, intenzitě útoků a schopnosti obrany reagovat na masové nasazení levných dronů. Právě v takových scénářích se ukazuje, že i velmi pokročilé systémy mohou být přetíženy. Podobné otázky se objevují také u dalšího velkého uživatele systému Pantsir v regionu – Saúdské Arábie. Rijád nákup těchto systémů oficiálně potvrdil a schválení kontraktu bylo zveřejněno v říjnu 2024 v úředním věstníku ministerstva obrany. Podle dostupných informací byla dohoda podepsána již v roce 2021 a měla zahrnovat 39 modernizovaných systémů Pantsir-S1M za přibližně 2,3 miliardy dolarů. Dodávky měly být zahájeny v roce 2023.

Hodnocení jejich účinnosti je však komplikované. Saúdská Arábie totiž na rozdíl od Emirátů nezveřejňuje souhrnné statistiky o úspěšnosti své protivzdušné obrany. Informace se objevují pouze u jednotlivých incidentů nebo zachycených hrozeb. Výsledkem je situace, kdy ani z oficiálních zdrojů nelze vytvořit ucelený obraz o skutečné efektivitě systému. Do veřejného prostoru se navíc opakovaně dostaly záběry zásahů dronů na saúdská ropná zařízení, což pochybnosti dále přiživuje. Situaci komplikuje i fakt, že ani ruská, ani saúdská strana nikdy přesně nepotvrdily počet dodaných systémů ani konečnou cenu kontraktu.

Irácká zkušenost a ironie moderní války

Třetím státem regionu, který ruské systémy Pantsir využívá, je Irák. Podle dostupných údajů provozuje přibližně 24 těchto systémů. Pořízeny byly ještě před rokem 2014 a jejich dodávky byly dokončeny nejpozději v roce 2016. Stejně jako v případě jiných kontraktů však ani zde nebyla oficiálně zveřejněna konečná cena celé zakázky.

Právě v Iráku se ale podle dostupných informací ukázaly určité limity systému v reálné krizové situaci. V červnu 2025, během krátkého ozbrojeného konfliktu mezi Izraelem a Íránem označovaného jako „dvanáctidenní válka“, měly drony neupřesněného původu zaútočit na americké základny v okolí Bagdádu. Obranné systémy Pantsir podle některých zpráv nedokázaly tyto útoky zastavit. Událost tak znovu otevřela otázku, zda jsou tyto systémy připraveny čelit moderním formám asymetrických útoků.

Celý příběh přitom obsahuje i jistou dávku geopolitické ironie. Arabské státy pořizovaly Pantsiry mimo jiné jako ochranu proti íránským dronům. Teoreticky by však tyto systémy mohly být použity také proti ruským dronům Geran-2, které vycházejí z konstrukce íránských Shahedů. V praxi se však objevila zpráva, že nejméně jeden dron Shahed-136 vyrobený v ruském Iževsku v závodě Kupol byl použit při útoku na cíle ve Spojených arabských emirátech.

Do celé situace navíc vstupují další obavy.

Některé analýzy naznačují podezření, že Rusko mohlo provádět technické úpravy íránských balistických střel tak, aby se dokázaly vyhnout systémům Patriot.

Pokud by se takové modifikace potvrdily, znamenalo by to, že protivzdušná obrana dnes nesoutěží pouze s konkrétní zbraní, ale s neustále se vyvíjející kombinací taktiky, technologií a improvizace.

Vedle samotné účinnosti systémů se navíc otevírá i další praktická otázka, která může být v dlouhodobém konfliktu klíčová. Jde o dostupnost munice a servisního zázemí pro systémy Pantsir. Ty jsou totiž v zemích Perského zálivu využívány poměrně intenzivně. Současně je však ruská armáda používá ve velkém také ve vlastních konfliktech. To vytváří tlak na výrobní kapacity a dostupnost náhradních dílů i raket.

S tím souvisí také potřeba pravidelné údržby, oprav a logistické podpory.

Bez stabilního servisního zázemí se totiž i technicky vyspělý systém může v krizové situaci rychle proměnit v drahou, ale prakticky nefunkční dekoraci. A právě v tom dnes podle řady analytiků spočívá největší otázka kolem Pantsirů v regionu: zda jde o skutečný obranný štít, nebo o technologii, která na moderním bojišti začíná narážet na své limity.