Babiš a Pavel řešili summit NATO. Ankara čeká český boj o sedačky

Premiér Andrej Babiš dorazil na Hrad kvůli summitu NATO. Česko mezitím řeší, kdo obsadí vládní sedačky.

Tématu se věnoval portál Novinky.cz, podle kterého se premiér Andrej Babiš v pátek setkal s prezidentem Petrem Pavlem kvůli červencovému summitu NATO v Ankaře. Zatímco prezident počítá se svou účastí jako s běžnou součástí výkonu funkce, vláda se rozhodla, že by se do Ankary raději vydala bez něj. Česká diplomacie tak znovu připomíná rodinnou oslavu, na které si příbuzní týden předem posílají seznam hostů a následně předstírají překvapení, když někdo skutečně dorazí. Andrej Babiš opakovaně uvedl, že chce do Ankary vyrazit společně s ministrem zahraničí Petrem Macinkou a ministrem obrany Jaromírem Zůnou. Pro delegaci vláda vyčlenila armádní speciál, což celé debatě dodalo atmosféru školního výletu, na který už někdo objednal autobus, ale stále není jisté, kdo smí sedět u okna. Prezident Petr Pavel přitom připomíná, že právě hlava státu tradičně zastupuje Českou republiku na podobných summitech. Kabinet však působí dojmem, že by nejraději zavedl rezervace i na státní reprezentaci.

Vláda zároveň tvrdí, že právě její ministři musí českou pozici na summitu obhajovat osobně. Ve chvíli, kdy se mají řešit obranné výdaje a plnění aliančních závazků, působí spor o účast skoro symbolicky. Česká republika totiž stále nedosahuje slíbených dvou procent HDP na obranu a debata tak místy připomíná situaci, kdy někdo nedorazí na splátku hypotéky, ale velmi energicky vysvětluje, kdo smí přijít na schůzi vlastníků domu.

Kdo bude držet mikrofon české diplomacie

Premiér Babiš už dříve uvedl, že si neumí představit, jak by celá česká delegace fungovala „na hromadě“. V praxi to vyvolalo dojem, že největším bezpečnostním rizikem summitu NATO nakonec nemusí být geopolitická situace, ale možnost, že se čeští představitelé ocitnou v jedné místnosti bez jasně rozděleného pořadí řečníků.

Prezident Pavel přitom opakovaně zdůraznil, že by respektoval postoje definované vládou.

Pokud by kabinet prezidentovi v účasti skutečně bránil, mohl by se podle ústavních pravidel obrátit na kompetenční soud. Celá situace tak začíná připomínat velmi drahou státní verzi kancelářského konfliktu o sdílenou zasedačku. Jedna strana tvrdí, že místnost rezervovala první, druhá připomíná, že do ní chodila už dávno předtím, a veřejnost mezitím sleduje, jak se politická reprezentace hádá o diplomatickou GPS navigaci do Ankary.

Zvláštní atmosféru celé situaci dodává i skutečnost, že prezident Pavel připustil cestu po vlastní ose. V zemi, kde se běžně řeší každá cesta služebním autem, tak vznikla představa hlavy státu mířící na summit NATO bez vládního doprovodu. Česká politika tím znovu dokazuje, že i vrcholná diplomacie může během několika dní získat atmosféru improvizovaného rodinného roadtripu.

Ankara jako jeviště domácího politického divadla

Detaily summitu bude na konci května řešit generální tajemník NATO Mark Rutte se zástupci členských států.

Zahraniční partneři přitom pravděpodobně očekávají debatu o bezpečnosti, obranných strategiích a budoucím fungování aliance. Česká republika však mezitím vysílá do světa signál, že domácí politická scéna zvládne proměnit i otázku jedné zahraniční cesty v několikadílný seriál.

Celý spor navíc odhaluje dlouhodobé napětí mezi Hradem a vládou.

Prezident tvrdí, že je připraven držet vládní linii, kabinet naopak zdůrazňuje vlastní mandát a odpovědnost za zahraniční politiku. Výsledkem je situace, kdy se veřejnost místo debaty o obranné strategii členské země NATO baví tím, kdo bude mít na summitu přístup k české jmenovce.

Působí to paradoxně. Ve chvíli, kdy aliance řeší bezpečnostní hrozby a další navyšování obranných výdajů, se česká politická reprezentace dostává do konfliktu kvůli samotné organizaci účasti. Ankara se tak ještě před začátkem summitu stává symbolem domácího mocenského přetahování, ve kterém každá strana tvrdí, že právě ona chrání důstojnost státu.

Český volič mezitím sleduje další epizodu politického realismu po tuzemsku. Jedna část reprezentace mluví o odpovědnosti vůči NATO, druhá o ústavních pravomocích a třetí jen tiše přemýšlí, zda by nakonec nebylo jednodušší vyslat do Ankary jednu velkou českou ceduli s nápisem „domluvte se mezi sebou“.

Spor o summit totiž dávno nepůsobí jen jako diplomatická otázka. Především ukazuje, jak snadno se v české politice dokáže proměnit státní reprezentace v soutěž o to, kdo bude stát blíž ke kamer