Brusel ladí dvourychlostní show. Česko v roli komparzu? Díl další...

Unie řeší dvourychlostní model. Šest velkých států chce zrychlit, Česko váhá a sleduje, zda zůstane u stolu.

Evropská unie se podle německého ministra financí Larse Klingbeila ocitla „v bodě zlomu“ – což je v bruselském slovníku výraz, který se používá zhruba stejně často jako slovo „reforma“. Debata o takzvané dvourychlostní Evropě se vrací na scénu v kulisách globálních tlaků a známé skutečnosti, že shoda sedmadvacítky bývá disciplína na dlouhou trať. Tahouny užší spolupráce, jejímž cílem má být vyšší konkurenceschopnost, větší akceschopnost v obraně, zajišťování surovin či mobilizace kapitálu, mají být vedle Německa také Francie, Itálie, Polsko, Španělsko a Nizozemsko. Server Novinky.cz se tomuto tématu ve svém aktuálním zpravodajství věnoval a připomněl, že když se Evropa dostane „do bodu zlomu“, obvykle to znamená, že se začíná mluvit o změnách, které jsou zatím hlavně na papíře. Bývalý premiér a guvernér ČNB Jiří Rusnok v plánech velkých států vidí logickou reakci na pokles evropské konkurenceschopnosti.

Rusnok připomíná, že Evropa v globální konkurenci ztrácí dech a že tradiční mechanismy EU často narážejí na požadavek jednomyslnosti. Pokud se sedmadvacítka nedokáže shodnout, přichází na řadu to, o čem mluví například bývalý italský premiér a exprezident ECB Mario Draghi – tedy pragmatický federalismus a koalice ochotných.

V překladu do srozumitelné řeči: kdo chce jet rychleji, nemusí čekat na ty, kteří si ještě čtou návod. Pokud by se šest největších ekonomik dohodlo na užší koordinaci, vzniklo by faktické jádro Evropy, které by určovalo pravidla hry. A zbytek by se podle situace přidal, nebo by alespoň pozorně sledoval, jak se pravidla mění.

Pro Česko by takový vývoj nebyl jen vzdálenou bruselskou debatou. Více než polovina českého exportu směřuje právě do zmíněných šesti zemí, takže případné sjednocení pravidel pro dodavatelské řetězce by se českých firem dotklo bez ohledu na to, zda by Praha byla členem takzvané E6. Vláda se zatím k projektu staví zdrženlivě, což je diplomatický výraz pro vyčkávání. Rusnok upozorňuje také na snahu části států v čele s Německem posílit roli eura. Pro zemi mimo eurozónu to může znamenat riziko, že se ocitne stranou hlubší finanční integrace. Zároveň by však případné zapojení do nového jádra mohlo přinést příležitosti v oblasti obrany nebo zajištění surovin, kde by Česko mohlo spolurozhodovat.

Na druhé straně mince je však také sdílení odpovědnosti. Užší integrace může znamenat účast na společných finančních garancích či dluzích a také další posun rozhodovacích pravomocí směrem k unijní úrovni. Pro někoho je to pragmatická federace, pro jiného citlivé téma suverenity. V evropské realitní show tak znovu sledujeme známý motiv: více společné síly výměnou za menší prostor pro sólové výstupy.

Rusnok zároveň mírní očekávání, že by integrace E6 postupovala závratnou rychlostí.

I mezi velkými státy existují výrazné rozdíly zájmů, a to napříč oblastmi od energetiky po fiskální politiku. Přesto je podle něj patrné, že vůle po změně je silná. V situaci, kdy Evropa čelí asertivní ekonomické politice USA, technologickému a geopolitickému tlaku Číny a bezpečnostním hrozbám z východu, se otázka změny fungování nejeví jako akademická debata, ale jako praktická nutnost.

Pokud se skupina států rozhodne financovat masivní investice do umělé inteligence nebo obrany, měla by podle Rusnoka mít možnost postupovat bez toho, aby ji blokovalo veto ostatních. Účast v takové skupině by byla podle něj v souladu se strategickými zájmy Česka. Otevřenou otázkou zůstává, zda by Česko bylo k účasti přizváno a za jakých podmínek. V evropské politice totiž platí, že být u stolu je výhoda, ale místo se často obsazuje rychle.

Dalším tématem je závislost na dodávkách z nespolehlivých režimů, ať už jde o léky, čipy či kritické suroviny pro baterie. Zajištění odolných dodavatelských řetězců už není jen otázkou ekonomiky, ale bezpečnosti. V tomto směru se argumentace velkých států opírá o zkušenosti posledních let, kdy pandemie i geopolitické napětí ukázaly slabiny globální provázanosti. Podle Rusnoka je rovněž nezbytné hlubší propojení roztříštěných národních kapitálových trhů. Silnější a integrovanější kapitálový trh by umožnil financovat evropské inovace a obranné projekty z vlastních zdrojů. Společné nákupy v oblasti obrany mohou podle něj přinést vyšší efektivitu a snížení závislosti na americkém bezpečnostním deštníku. V praxi to znamená méně roztříštěnosti a více koordinace – což je v EU dlouhodobý cíl, který se pravidelně vrací do popředí. Ekonom Richard Hindls však upozorňuje na riziko polarizace. Dvourychlostní koncept by podle něj mohl rozdělit Evropu na „oni“ a „my“, což by mohlo vést k oslabení hlasu států mimo jádro, zejména pokud by se rozhodování přesunulo více do eurozóny. Cílem má být vyšší flexibilita, nikoli nové štěpení. Podle Hindlse je cestou společný postup v klíčových oblastech, jako jsou obrana, finance, výzkum a technologie, při zachování větší volnosti v sociálních a kulturních politikách.

Ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál vnímá formát šesti největších ekonomik jako možnou „laboratoř“ integrace. Důležité podle něj je, aby tento model nebyl uzavřeným klubem. Pro Česko je klíčové nebýt pasivním pozorovatelem a mít možnost se připojit, aby nedošlo k ekonomické divergenci. Otevřenost a transparentní podmínky zapojení jsou podle něj zásadní.

Politolog Jan Kovář z Ústavu mezinárodních vztahů poukazuje na dlouhodobý rozpor evropské debaty. Evropa chce být akceschopnější a konkurenceschopnější, ale často váhá s přijetím změn, které by k tomu vedly. Pokud se sedmadvacítka nedokáže shodnout, tlak na koalice ochotných bude podle něj narůstat. Pro středně velké státy, jako je Česko, je zásadní jednotný trh a jeho další prohlubování.

Jedním z diskutovaných nástrojů je takzvaný 28. režim pro startupy, který by firmám umožnil vedle národních právních systémů zvolit jednotný unijní rámec pro formu společnosti, investice či zaměstnanecké akciové opce.

Pokud by vzniklo užší integrační jádro a Česko by u něj chybělo, hrozilo by podle Kováře dlouhodobé druhořadé postavení, kdy by pravidla vznikala bez českého vlivu a následně by byla pouze přejímána.

Odmítání hlubší spolupráce může podle něj vést ke stagnaci, což si Evropa v kontextu globálních tlaků nemůže dovolit. Ekonom a bývalý ministr financí Pavel Mertlík vnímá iniciativu především jako reakci na proměněné geopolitické prostředí. Podle něj stojí Česko před volbou, zda zůstane pevnou součástí západoevropského civilizačního okruhu, nebo se vydá jiným směrem. Iniciativa německé vlády směřující k posílení spolupráce a ekonomické odolnosti jádra EU je podle Mertlíka ekonomickou odpovědí na tuto výzvu, obdobně jako bezpečnostní úsilí kancléře Friedricha Merze o koordinaci s Francií a Velkou Británií v otázce evropského odstrašování. Pokud má být evropské úsilí úspěšné a vytvořit protiváhu globálním hráčům, bude podle něj nevyhnutelné posílit společné rozhodovací mechanismy a prohloubit federální prvky v rámci EU.

V jednom se oslovení experti shodují: Evropa musí zrychlit, lépe mobilizovat kapitál a posílit obranu i konkurenceschopnost.

Otevřenou otázkou zůstává, zda to dokáže jako celek, nebo prostřednictvím užšího jádra ochotných. Evropská reality show tak pokračuje dalším dílem, v němž se rozhoduje, kdo bude u hlavního stolu a kdo bude sledovat děj z druhé řady – přičemž scénář stále vychází z reálných faktů, nikoli z fikce.

Tichá matematika moci: kdo píše pravidla, ten vyhrává

Ve veřejné debatě se často mluví o „rychlostech“, ale méně už o technickém detailu, který rozhoduje o skutečné moci: kdo nastavuje standardy, ten určuje tempo i směr. Pokud by se užší jádro států začalo koordinovat v oblasti obrany, kapitálových trhů, průmyslové politiky či regulace technologií, fakticky by vytvářelo normy, které by se přes jednotný trh přelévaly i do zbytku EU. To není konspirační teorie, ale logika evropské integrace, která funguje už desítky let – od bankovní regulace po emisní pravidla. Menší státy pak často stojí před volbou: přizpůsobit se, nebo riskovat ztrátu přístupu k hlavním trhům. V případě E6 by šlo o ekonomiky, které dohromady představují většinu HDP eurozóny. V takové konfiguraci by se těžiště rozhodování mohlo fakticky přesunout do užšího formátu, i kdyby formálně zůstaly zachovány unijní procedury. A právě tento „tichý přesun gravitační síly“ se zatím v české debatě probírá méně, než by odpovídalo jeho významu.

Dalším méně zdůrazňovaným tématem je institucionální dynamika uvnitř eurozóny. Už dnes existují formáty, které sdružují pouze státy platící eurem, například Euroskupina. Pokud by se prohlubovala koordinace fiskálních pravidel, společných investičních nástrojů nebo obranného financování, logicky by se jádro diskuse přesouvalo právě tam.

Země mimo euro by pak měly omezenější vliv na parametry, které mohou nepřímo dopadat i na ně. Nejde o dramatický scénář, ale o strukturální realitu víceúrovňové integrace. Zkušenost s bankovní unií nebo s debatami o společných dluhopisech ukazuje, že rozhodující kompromisy se často rodí v užším kruhu. Pro stát, který stojí mimo, je pak složitější měnit pravidla, která už byla mezi hlavními hráči politicky dohodnuta. A to vše bez velkých tiskových konferencí o „zlomových momentech“, protože skutečné změny bývají administrativně přesné a mediálně nenápadné.

Třetí rovina, o níž se mluví méně než o samotné dvourychlostní nálepce, je otázka rozpočtové kapacity. Evropská unie má omezený vlastní rozpočet a většina fiskální síly zůstává na národní úrovni. Pokud by skupina velkých států hledala efektivnější nástroje financování strategických investic – ať už prostřednictvím koordinovaných rozpočtových rámců, společných garancí nebo hlubší integrace kapitálových trhů – mohlo by to postupně měnit rovnováhu mezi unijní a národní úrovní. Debaty o reformě fiskálních pravidel, o mobilizaci soukromého kapitálu či o společných obranných projektech nejsou nové, ale v kontextu geopolitického napětí nabývají na intenzitě. Realita je méně dramatická než titulky, ale o to zásadnější: kdo dokáže rychleji rozhodovat a financovat své priority, ten si v globální konkurenci udrží vliv.

A právě o tuto schopnost se nyní v evropské debatě vede tichý, avšak velmi konkrétní spor.

Evropa zrychluje. Otázka zní: kdo poběží v první řadě

Debata o užším jádru není jen akademickým cvičením bruselských úředníků, ale konkrétní úvahou o tom, jak má Evropa fungovat v éře tvrdé geopolitiky a ekonomické soutěže.

Pokud se velké státy rozhodnou postupovat rychleji v oblasti obrany, kapitálových trhů či technologických investic, půjde o reakci na realitu, nikoli o experiment. Pro menší ekonomiky, jako je Česko, z toho vyplývá jediné: pasivita není strategie. Jednotný trh zůstává klíčovým pilířem prosperity a jeho další prohlubování bude probíhat bez ohledu na to, zda se některé státy rozhodnou stát stranou. V prostředí, kde se pravidla tvoří u stolu největších hráčů, je zásadní být přítomen v okamžiku, kdy se píší.

Zároveň platí, že dvourychlostní model není samospásný a nese riziko štěpení i politického napětí. Evropská unie stojí před dilematem: buď najde mechanismus, jak spojit efektivitu s inkluzí, nebo bude čelit postupné erozi své akceschopnosti. Shoda mezi oslovenými experty je zřejmá – Evropa musí lépe mobilizovat kapitál, posílit obranu a zvýšit konkurenceschopnost. Spor se vede o cestu, nikoli o cíl.

A právě v této volbě mezi rychlostí a jednotou se rozhodne, zda se evropský projekt promění v pružnější celek, nebo zůstane arénou, kde se o každém kroku vede maraton jednání.