Satira: Šlapeme po kostech předků a opět věštíme konec světa

Karikatura — Šlapeme po kostech našich předků Credit by: Hana Adámková (autorské dílo) | Licence: Vytvořeno pomocí AI (ChatGPT)
Foto: Karikatura — Šlapeme po kostech našich předků

Svět se už řítí do záhuby, ale totéž hlásili naši předci. Hana Adámková v autorském fejetonu připomíná, že život nepočká na lepší dobu.

Tento autorský fejeton zaslala do redakce magazínu FaktHusty.cz paní Hana Adámková. Jedná se o její vlastní autorský text, ve kterém s osobním nadhledem, životní zkušeností a jemnou ironií přemýšlí o proměnách společnosti, generačních obavách i obyčejném lidském štěstí.

Každá generace má pocit, že právě za jejího života se svět začal nezadržitelně řítit do záhuby. Politika je hrozná, mladí jsou nemožní, staří už ničemu nerozumějí, hodnoty se rozpadají a lidstvo zřejmě stojí na samém pokraji civilizačního krachu. Kdybychom měli věřit všem prorokům zániku, musel by být svět už nejméně stokrát po smrti. Jenže on tu pořád je. A zajímavé je, že podobné pocity měli lidé snad v každé době. Měnily se pouze kulisy, hesla a jména těch, kteří za všechno údajně mohli.

Když se přepisovaly dějiny, já řešila obsah ledničky

Pamatuji si listopad 1989. Můj čtyřletý syn si hrál na koberci s hračkami, v televizi se hemžily davy lidí, někde cinkaly klíče a já si říkala: Proboha, co se to děje? Zatímco se přepisovaly dějiny, já přemýšlela, jestli mám koupit mléko, nebo chleba. Byla jsem sama s malým dítětem a revoluce měla v tu chvíli poněkud nižší prioritu než obsah ledničky. Dějiny se totiž píší velkými písmeny, ale každodenní život se často odehrává mezi nákupem, vařením a starostí o dítě.

Později se život zase rozběhl svým obvyklým tempem. Měla jsem syna, práci, která mě bavila, maminku, přátele, chalupu, karty a rum. Byly doby dobré i špatné. A kupodivu se střídaly bez ohledu na to, kdo právě seděl ve vládě a jaké heslo viselo na nástěnce. Politici se měnili, sliby přicházely a odcházely, ale lidské radosti i starosti zůstávaly překvapivě podobné.

Člověk může prožít krásné a šťastné chvíle i v době, kterou dějiny později označí za temnou. A naopak může být hluboce nešťastný v období, které budou budoucí generace považovat za čas prosperity a blahobytu. Štěstí totiž nemá příliš vyvinutý smysl pro historické tabulky, hospodářské ukazatele ani politická prohlášení.

Zlaté časy bývají nejkrásnější na černobílých fotografiích

Pro někoho byla nejlepší dobou první republika. Tu si dnes rádi představujeme podle černobílých filmů, v nichž elegantní dámy chodily v krásných šatech, bohatí pánové obývali přepychové domy a na zámcích se vedly duchaplné rozhovory. 

Jenže ani tehdy nežili všichni v krásných vilách a nepopíjeli odpolední čaj v porcelánových šálcích. Vedle bohatství existovala také chudoba, nejistota a těžké životní osudy. Minulost má zvláštní vlastnost. S odstupem času z ní rádi vystřihujeme to pěkné a zbytek necháváme za okrajem fotografie.

Samozřejmě tím nechci říct, že na společenských poměrech nezáleží. Záleží, a velmi. Svoboda, bezpečí, zdraví a lidská důstojnost nejsou luxusní doplňky života. Ani v nejtemnějších historických obdobích však lidé nepřestávali milovat, těšit se na setkání nebo hledat drobné projevy lidskosti. 

Dokonce i v koncentračních táborech, uprostřed nepředstavitelného utrpení, se někteří snažili uchovat vzájemnou blízkost, naději a důstojnost. 

To samozřejmě neznamená, že tam bylo možné žít šťastně. Znamená to pouze, že ani takové zlo nedokázalo vždy úplně zničit lidskost.

A tak dnes poslouchám kamarádku, která mi vysvětluje, že současná doba je katastrofa, mladí lidé jsou chudáci a všechno s námi jde nezadržitelně z kopce. 

Podle mého názoru trpí tím, čemu říkám komplex odcházející generace. Má pocit, že s naším odchodem pomalu končí i svět, který jsme znali. Jenže tenhle svět nikdy nepatřil pouze nám. Dostali jsme ho od svých předků, něco jsme v něm změnili a jednou ho zase předáme dál. A možná bychom neměli po kostech našich předků šlapat tím, že jejich životy zjednodušíme na několik nostalgických vzpomínek a naše vlastní starosti prohlásíme za největší v dějinách.

Konec světa musí počkat. Dnes mám jiné plány

Když se dnes rozhlédnu kolem sebe, říkám si, že mám vlastně docela krásný život. Jsem v důchodu, nikam nemusím a den si mohu uspořádat podle vlastního gusta. Mohu si zazpívat, zahrát na ukulele, přečíst knihu nebo nedělat vůbec nic. A co je na tom nejkrásnější? Nemusím za to nikomu předkládat výkaz práce. Po letech povinností je to téměř revoluční zkušenost, tentokrát ovšem bez cinkání klíči.

Celý život jsem byla zvyklá něco organizovat, zařizovat, pomáhat, podávat výkony a být užitečná. Teď se učím, že i pouhé bytí je plnohodnotná činnost. Zatím mi to jde pomalu, ale výsledky jsou slibné. Člověk totiž celý život někam spěchá, aby nakonec zjistil, že jednou z největších výsad je nemuset vůbec nikam.

A tak bych navrhovala, abychom s těmi konci světa trochu šetřili. Svět se mění, někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Každá generace po sobě něco zanechá a každá další si může myslet, že právě ona dostala do vínku ten nejhorší možný svět. 

Jenže možná zapomínáme, že štěstí není politický program, státní zřízení ani volební slib. Nedá se nařídit, odhlasovat ani vyplatit v mimořádné valorizaci důchodu. Je trochu jako počasí. Nemůžeme poručit slunci, aby svítilo, ale můžeme si otevřít okno, když zrovna svítí.

A jestli se někdo ptá, zda už konečně nastal konec světa, mám pro něj uklidňující zprávu. Zatím ne. Dnes mám na programu ukulele a odpolední kávu. Zítřek možná přinese další politickou krizi, nové katastrofické předpovědi nebo dalšího samozvaného zachránce lidstva. Ale dnes si raději zahraji svou oblíbenou melodii. Konec světa se beze mě ještě chvíli obejde. Ostatně už tolikrát sliboval, že přijde, a pokaždé měl zpoždění. Možná se jednou skutečně dostaví. Do té doby ale nemá smysl sedět u okna a čekat na něj. Život je příliš krátký na to, abychom ho celý prožili ve strachu z toho, co teprve může přijít. A příliš vzácný na to, abychom si nevšimli všeho krásného, co máme právě teď.

Protože nesmíme dovolit, aby nám neustálé hodnocení světa ukradlo vlastní život.

Čtěte také /

Právě čtete /