Kněží na suchu, věřící platí proud! Pravoslavná víra na účtu v mínusu

Pravoslavní duchovní bez peněz, farníci platí účty. Když víra nestačí na účet za elektřinu, přichází božská účetní satira.

K tématu hospodaření Pravoslavné církve v Česku se podrobně věnoval zpravodajský server SeznamZpravy.cz, a protože jde o téma, které si přímo říká o satirické prozření, magazín FaktHusty.cz nemohl mlčet a s požehnanou ironií se inspiroval.

Kněží bez výplat, věřící s účty. V některých farnostech se víra zhmotnila do zcela nového svátostného úkonu – „dar za elektřinu“. Zatímco dříve se věřící skládali na opravu střechy nebo varhan, nyní sbírka slouží ke svícení. Doslova. Duchovní si mezi sebou žertují, že místo „Otče náš“ by se v liturgii mělo říkat „Otče, máš?“

Na konci srpna došla milost – a hned po ní i peníze. Zázraky se od té doby účtují zvlášť

Na konci srpna prý došly finance, a tak i ti, kdo káží o skromnosti, zjistili, že je těžké ji praktikovat, když chladnička stojí a světlo nehoří. V kostelech se sice svítí svíčkami, ale i ty dnes zdražily. Farnosti, které kdysi vyplácely mzdy z dotací a církevních restitucí, nyní sahají po rozpočtovém růženci a počítají otčenáše na koruny.

Největší duchovní paradox? Církev, která po staletí hlásá „dej chudým“, nyní chudým duchovním radí, ať si vypomohou navzájem. Někteří kněží si našli druhé zaměstnání – po ranní mši rozvážejí zásilky nebo opravují střechy. Říkají tomu „apoštolát manuální práce“. Jen svatý Pavel by měl radost, že jeho „pracujte vlastníma rukama“ našlo tak doslovný význam. A kde se vzaly všechny ty dluhy? Inu, stejně jako v nebeském účetnictví – nejasně. Někde se zapomnělo, jinde přecenilo a pak už jen zbývá doufat, že Boží milost má i přílohu o daňovém odpuštění. Ministerstvo kultury mezitím připomnělo, že svatá trpělivost má své hranice – a když se účty nesrovnají, přijde i světská spravedlnost s úředním razítkem.

Z pohledu věřících situace působí jako božský test solidarity.

Ti, kteří dosud dávali drobný obnos na svíčky, nyní financují měsíční provoz kostela. Naopak duchovní – místo duchovních cvičení – trénují přežití na suchých rohlících a v tichosti doufají, že příští mše už bude nejen s duší, ale i s vypnutým elektroměrem.

V každém případě se ukazuje, že zázraky se dějí. Jen místo rozmnožení chleba jsme se dočkali rozmělnění rozpočtu. A tak zatímco někteří věřící přikládají ruku k dílu, jiní přikládají ke svíčce – aby bylo alespoň vidět, za co se modlí.

Ať už se finanční očistec pravoslavných vyřeší jakkoli, jisté je jedno: zázrak se nekoná na oltáři, ale v účetnictví.

A kdo by to byl řekl, že mezi nejoblíbenější svaté sezóny se zařadí svatý účetní, patron všech, kdo ještě věří, že peníze z nebe nespadnou – ale možná dorazí převodem.