Miliardy tečou proudem: Babiš s Fialou rozjeli slovní bitvu o české zbrojaře

Andrej Babiš v roli premiéra sčítá zisky, zatímco Petr Fiala z opozice marně varuje před hazardem.

V české politické kotlině to vře víc než v kotli na výrobu střelného prachu a není divu, když se do sebe pustili dva hlavní kohouti českého rybníčku, o čemž barvitě informovaly Novinky.cz. Novopečený premiér Andrej Babiš, který se od loňského podzimu opět pevně chopil kormidla moci, se rozhodl, že národu ukáže, jak se dělá transparentní zbrojařský byznys.

S vervou sobě vlastní začal operovat s cifrou 280 miliard korun, což je podle něj hodnota hračky pro dospělé, kterou české firmy vyexpedovaly na ukrajinskou frontu. Tento tah ovšem vyvolal u expremiéra Petra Fialy, který se nyní v opozičních lavicích teprve rozkoukává, prudkou alergickou reakci doprovázenou varovným vztyčeným prstem.

Když premiér vytáhne účtenky z pod polštáře

Andrej Babiš, vyzbrojen svým pověstným optimismem a tabulkami, které mají víc řádků než průměrný telefonní seznam, se rozhodl rozstřílet informační embargo. Podle něj je 280 miliard důkazem, že se českým firmám pod jeho taktovkou nebývale daří a že zbrojaři mají žně, o kterých se jim dříve ani nesnilo.

Petr Fiala se ovšem na tuto „transparentnost“ dívá jako na pokus o politickou sebevraždu v přímém přenosu, která může ohrozit konkrétní životy i obchodní vztahy. Zatímco Babiš sází na to, že volič miluje velká čísla, Fiala se snaží vysvětlit, že vykřikovat hodnotu vojenských kontraktů do světa je jako poslat nepříteli mapu vlastního skladu. Je to vskutku fascinující podívaná, kdy šéf vlády jedná jako byznysmen v ringu a šéf opozice se snaží hrát roli zodpovědného státníka, kterému někdo sebral hračky. Satira reality zde dosahuje vrcholu, protože se zdá, že v Česku se utají dřív recept na svíčkovou než miliardové kontrakty na dodávky těžké techniky.

České zbrojovky se staly nechtěnými celebritami v tomto politickém divadle, kde se každá koruna několikrát otočí v ústech řečníků, než dopadne na účet. Babišův styl „všechno ven“ sice plní titulky novin, ale majitelům zbrojních impérií pravděpodobně naskakují pupínky z každého dalšího premiérova statusu na sociálních sítích. Fialova kritika, že se takovým chováním hazarduje s bezpečností firem, naráží na Babišovo neochvějné přesvědčení, že lidé mají právo vědět, kolik se toho „vystřílelo“. Je to klasický střet dvou světů – jednoho, kde se mlčení považuje za zlato, a druhého, kde je i státní tajemství jen další položkou do PR marketingu.

Ironií osudu zůstává, že zatímco se politici přetahují o to, kdo má delší fakturu, české linky na výrobu munice jedou na takové obrátky, že by se za ně nestyděli ani úderníci v padesátých letech. Rozdíl je jen v tom, že dnes se o tom nemlčí v rámci pětiletky, ale křičí se o tom v rámci politického boje o přízeň lidu.

Strategické ticho versus premiérova prořízlá pusa

Celý spor připomíná spíše špatně napsanou komedii, kde jeden herec zapomněl scénář a druhý se ho snaží okřikovat z portálu, aby nerušil představení. Babišovo odhalování miliardových sum je pro Fialu jasným důkazem diletantství, pro Babišovy příznivce pak vrcholem upřímnosti, která se v politice nenosí. Fiala se snaží zachránit, co se dá, a apeluje na spojence, že tato „informační smršť“ z úst premiéra je jen lokální anomálií, která nemá vliv na spolehlivost státu. Mezitím se ale v Bruselu i ve Washingtonu pravděpodobně drbou za ušima a přemýšlejí, zda si příště raději neobjednají munici u někoho, kdo méně mluví. Bulvární nádech celé kauzy podtrhuje fakt, že nikdo vlastně neví, zda je těch 280 miliard reálný základ, nebo jen premiérova tvůrčí práce s nulami. V zemi, kde se i cena másla řeší na úrovni bezpečnostní rady státu, jsou zbraně za stovky miliard ideálním tématem pro lidovou tvořivost a politické fackování.

Finále bitvy o to, kdo víc dodal a míň zkazil

Babiš se cítí v kramflecích a dál sází na kartu národního hrdiny, který krmí český průmysl a zároveň pomáhá tam, kde je to potřeba, bez zbytečných okolků. Fiala z opozičního kouta jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak se z tajných informací stává v rukou premiéra levné palivo pro politickou kampaň.

Tato groteska o zbraních a penězích ukazuje, že v českém rybníku není nic svaté, ani ty nejcitlivější armádní zakázky, pokud se z nich dá vytřískat politický bod. Nakonec se stejně všechno smrskne na to, kdo z nich dvou dokáže hlasitěji zakřičet svou pravdu, zatímco skutečná čísla zůstanou bezpečně ukryta v mlze dezinformací a polopravd.

Zbrojaři se tak stali rukojmími v boji dvou kohoutů, kde nejde o bezpečnost, ale o to, kdo vypadá lépe před kamerou s kalkulačkou v ruce.

České zbrojovky sice dodaly materiál za miliardy, ale největší munici si na sebe stejně ušili sami politici svými nekonečnými spory o to, co se smí a nesmí říkat nahlas.