Moskva rozdala nové historické role: Česko prý pomáhalo nacistům

Rusko znovu otevírá minulost a rozšiřuje seznam „viníků“. Nově mezi nimi figuruje i Česko.

Ruská diplomacie opět sáhla do archivů – a tentokrát si z nich vytáhla i Českou republiku. Tématu se věnoval server Novinky.cz, podle něhož mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová zařadila Česko mezi země, které měly během druhé světové války napomáhat nacistickému režimu. Výsledek působí jako historická revize, kde se seznam podezřelých rozšiřuje podle aktuální potřeby.

Zacharovová uvedla, že otázka odpovědnosti za utrpení sovětského obyvatelstva není uzavřená a právní experti na ní dál pracují. Jinými slovy: minulost zůstává otevřený projekt, do kterého lze podle potřeby dopisovat další kapitoly i nové aktéry. Vedle Česka se na seznam dostaly i státy jako Francie, Itálie nebo Nizozemsko, čímž se mapa „viníků“ rozšiřuje napříč Evropou.

Když se historie aktualizuje jako software

Celé sdělení působí dojmem, že historie funguje podobně jako aplikace – jednou za čas přijde aktualizace a s ní i nová verze výkladu. Co dříve bylo složitým historickým kontextem, se mění v jednoduchý seznam, kde se jednotlivé případy kolaborace přetavují v kolektivní odpovědnost celých států. Soudružka Zacharovová se přitom opřela o dokument ruské Státní dumy z roku 2023, který připomíná existenci dobrovolníků a jednotek z různých evropských zemí bojujících po boku nacistického Německa. V této logice pak jednotlivci reprezentují celé národy – a nuance ustupují zkratce.

Paměť, která se přepisuje podle potřeby

Výroky zazněly u příležitosti nově zavedeného Dne památky obětí sovětského lidu, který Rusko slaví 19. dubna. Datum odkazuje na dekret z roku 1943, jenž dokumentoval nacistické zločiny a vytvořil základ pro jejich trestání. Historický rámec je pevný, interpretace však zůstává proměnlivá.

Sovětský svaz během války přišel o desítky milionů lidí, přičemž většinu obětí tvořili civilisté. Právě tato tragédie dnes slouží jako silný argument v současných výkladech minulosti. Otázkou ale zůstává, kde končí připomínka historie a kde začíná její nová interpretace, která více než fakta odráží aktuální potřeby a politické zadání.

Když se seznam rozšiřuje podle potřeby

Zajímavé přitom je, že podobné seznamy mají jednu zvláštní vlastnost – nikdy nejsou definitivní. Vždy existuje prostor pro jejich rozšíření, aktualizaci nebo drobnou „úpravu reality“. To, co dnes působí jako pevné historické stanovisko, se zítra může proměnit v další verzi výkladu. Pro veřejnost to znamená jediné: historie není uzavřená kapitola, ale živý dokument s otevřeným editorem. A někdo u něj zjevně sedí velmi aktivně.

Ještě méně se mluví o tom, jak takové výroky fungují směrem dovnitř samotné společnosti. Vytvářejí jednoduchý příběh, který se dobře pamatuje a ještě lépe opakuje. Složitost dějin se tím redukuje na přehlednou mapu „kdo byl na jaké straně“. Jenže právě tahle přehlednost je zároveň největším zkreslením. Realita totiž bývá nepohodlně komplikovaná, a to se do podobných sdělení příliš nehodí.

Když nuance překážejí

Nenápadně se tím vytrácí rozdíl mezi jednotlivcem a státem, mezi rozhodnutím a donucením. Stačí několik historických fragmentů a vzniká dojem, že odpovědnost lze přenášet napříč generacemi i hranicemi. Taková zkratka je sice efektivní, ale zároveň nebezpečně zjednodušující. V praxi pak nahrazuje pochopení pouhým označením. A označení se špatně vyvrací, zvlášť když zní dostatečně hlasitě.

Celý obraz tak nakonec nepůsobí jako snaha o hlubší pochopení minulosti, ale spíš jako její průběžná úprava. Fakta zůstávají, ale jejich rámování se posouvá podle potřeby. Výsledkem není nová historie, ale nový způsob, jak ji vyprávět. A právě v tom je možná největší síla podobných výroků – ne v tom, co říkají, ale v tom, jak snadno se uchytí.

Když minulost slouží jako dnešní megafon

A právě tady celý příběh přestává být jen sporem o dávné dějiny a začíná připomínat pečlivě režírované divadlo, v němž minulost dostala novou roli. Ne jako varování, ne jako paměť obětí, ale jako pružný nástroj, který se ohne přesně tam, kde je to právě potřeba. Jednou se opráší starý dekret, podruhé se vytáhne vhodný seznam a potřetí se do něj bez velkého ostychu připíše další země, aby obraz působil úplněji, vážněji a ideálně i dostatečně hrozivě. V takovém podání už historie nepřipomíná pevnou oporu faktů, ale kulisu, kterou někdo neustále přestavuje podle aktuální scény. A čím hlasitěji se tato kulisa prodává jako jediná pravda, tím víc je slyšet skřípění konstrukce, na níž stojí.

Nejnepokojivější na celé věci přitom není samotná provokace, ale její chladná vypočítavost. V prostoru, kde by měly mluvit přesně doložené souvislosti, nastupuje silné gesto, velké slovo a známá snaha přemalovat složitou minulost na plakát s jednoduchým viníkem. Právě v tom spočívá nejostřejší ironie celé situace: kdo se zaklíná pamětí mrtvých, zároveň s ní zachází tak volně, až z ní dělá politickou rekvizitu. Oběti války si přitom nezaslouží, aby se jejich utrpení měnilo v hlasitou ozvěnu současných potřeb a historická tragédie v levný materiál pro novou ideologickou výrobu. Když se totiž s dějinami zachází jako s pružnou hmotou, neponižují se jen fakta, ale i samotná váha lidské bolesti.

A tak nakonec nezůstává jen pachuť z dalšího výkladu, který si hraje na neotřesitelný ortel, ale i mnohem vážnější otázka, kam až podobné přepisování může zajít. Jestli dnes stačí pár vět k tomu, aby se celé národy vkládaly do nových historických škatulek, pak zítra může být stejným způsobem upraveno cokoli dalšího, co se zrovna nebude hodit do připraveného obrazu. Dějiny pak nepřestávají být učitelem, ale stávají se poslušným úředníkem propagandy, který razítkuje předem napsané závěry. A v tom je možná nejtemnější satira celé kauzy: pod praporem paměti se nebrání minulost, ale vyrábí se její poslušná náhražka.