Občan už není člověk, ale proces: úřady přepsaly realitu do sloves

Stačilo pár vět o tom, že občan není jméno, ale sloveso, a stát nechtěně otevřel ideální téma pro tvrdou politickou satiru.

Zajímavý web blogosvet.cz se tématu chopil s vážností hodnou státní pečeti, a tím nechtěně odstartoval něco, co česká politická scéna miluje. Jakmile se domácí politika začne brát smrtelně vážně v oblasti jazyka, satira už si jen zapisuje poznámky a chystá si popcorn.

Základní fakt je prostý a ověřitelný. Padla myšlenka, že občanství není jen status, ale aktivní konání. Žádný výmysl, žádná konspirace, běžná úvaha známá z akademických debat i občanské filozofie. Problém nastává až ve chvíli, kdy se tahle úvaha začne používat jako oficiální jazyková optika moci.

V ten moment se z občana přestává stávat někdo konkrétní a začíná z něj být pojem, který se hýbe, plyne a ideálně moc neodmlouvá.

Člověk mizí, zůstává proces. A proces, na rozdíl od člověka, si nestěžuje, nevolá a nepíše rozzlobené maily.

Když stát mluví hezky, ale myslí abstraktně

Satira tu nevzniká z překrucování reality, ale z jejího uhlazení. Jakmile se realita přepíše do úředně elegantního jazyka, začne znít moudře, i když říká méně než dřív. Občan jako sloveso zní aktivně, moderně a progresivně. Zároveň je to ale slovo, které nemá tvář. Podstatné jméno má váhu. Dá se chytit, bránit, zastupovat. Sloveso se prostě děje. A když se něco jen děje, těžko se to ptá, proč se to děje právě takhle. To už není lingvistika, to je pohodlí moci. Nikdo netvrdí, že by se rušila práva nebo měnila ústava. Jen se mění jazyk. A historie opakovaně ukazuje, že právě jazyk bývá první věc, která se mění, když se realita začne vysvětlovat místo toho, aby se řešila.

Aktivní občan, pasivní úřad

V praxi se totiž na běžném kontaktu se státem nemění vůbec nic. Formuláře zůstávají formuláři, lhůty zůstávají lhůtami a odpovědi zůstávají neurčité. Jediný rozdíl je v tom, že se to celé dá popsat modernějším slovníkem.

Občan má být aktivní, angažovaný, uvědomělý a ideálně flexibilní. Stát zůstává pevný, nepružný a klidný. Aktivita se přesouvá dolů, jazyk nahoru. A tomu se říká rovnováha.

Satira si tady nemusí nic vymýšlet. Stačí jen postavit vedle sebe řeč a realitu.

V řeči je občan dynamický aktér. V realitě je čekající číslo v systému. Ten kontrast je sám o sobě pointou.

Slova, která řeší víc než problémy

Jakmile se začne diskutovat o tom, zda je občan spíš děj než osoba, je jasné, že se debata vzdálila běžnému životu. Lidé řeší ceny, dostupnost, jistotu. Stát řeší slovosled. To není výčitka, ale pozorování. Jazyk se stal bezpečným prostorem, kde se dá působit aktivně, aniž by se muselo cokoli měnit. Přesně proto je to ideální materiál pro satiru. Ne proto, že by myšlenka byla nepravdivá, ale proto, že je dokonale odtržená. Občan tak dál „slovesuje“ svůj každodenní život, zatímco úřady pečlivě dbají na to, aby o něm mluvily správnými pojmy. Člověk je dočasný, terminologie věčná.

A pokud se někdy budete cítit ztracení, nezoufejte. Nejste ztracení vy. Jen jste právě v průběhovém tvaru.