Peking hostí dva „staré přátele“. Plyn teče, diplomacie mlčí

Trump odletěl z Pekingu. Putin přiletěl vzápětí. Čína dál inkasuje mocenské body bez jediného slova.

Válečný štváč Donald Trump sotva zmizel z čínského Pekingu a Kreml už do stejného diplomatického salónku posílal Vladimira Putina. Jak upozornil web Týden.cz, Moskva okamžitě vysvětlila, že obě návštěvy spolu údajně vůbec nesouvisejí. Čistá náhoda. Jeden prezident odletí, druhý přiletí, oba míří za stejným mužem a svět má uvěřit, že jde asi o stejně spontánní situaci jako náhodné setkání dvou turistů u hotelového bufetu. Peking mezitím nemusí vysvětlovat nic. Stačí otevřít dveře a sledovat, kdo další přijde žádat o schůzku.

Putin přijel hlavně kvůli plynovodu Síla Sibiře 2. Projekt má přes Mongolsko přepravovat dalších 50 miliard metrů krychlových plynu ročně do Číny. Pro Kreml jde o klíčovou ekonomickou operaci. Po omezení exportu do Evropy totiž Rusko stále intenzivněji hledá nové odběratele i nové trasy pro suroviny, které ještě před několika lety proudily hlavně na západ.

Moskva kdysi Evropě připomínala, že bez ruského plynu nebude fungovat moderní ekonomika.

Dnes ruští vyjednavači létají do Pekingu přesvědčovat Čínu, aby si vůbec část těchto dodávek koupila.

Největší problém celé dohody přitom zůstává stejný — cena plynu. Čína chce levnější dodávky, Rusko potřebuje prodávat. A právě tady začíná být slavné „strategické partnerství“ pro Kreml podstatně méně velkolepé, než vypadají fotografie usměvavých prezidentů. Z někdejší energetické velmoci, která Evropě diktovala podmínky, se postupně stal dodavatel čekající, jakou slevu mu Peking dovolí nabídnout. Geopolitická propaganda dál mluví o historickém spojenectví, zatímco kalkulačky na druhé straně stolu jedou bez přestávky.

Čína už nemusí mluvit nahlas, svět za ní létá sám

Donald Trump během návštěvy jednal se Si Ťin-pchingem o obchodu, Tchaj-wanu i situaci kolem Íránu a Hormuzského průlivu. O válce na Ukrajině se ale veřejně mluvilo výrazně méně. Konflikt, který třetím rokem mění evropskou bezpečnost i ekonomiku, se během jednání dvou největších ekonomik světa téměř ztratil mezi debatami o clech a obchodních trasách. Když velmoci něco opravdu řešit nechtějí, často kolem toho vytvoří tak dokonalé diplomatické ticho, až působí téměř luxusně.

Peking přitom dál hraje velmi opatrnou hru. Čína nikdy otevřeně neodsoudila ruskou invazi na Ukrajinu, zároveň si ale pečlivě hlídá vlastní obchodní vztahy se Západem. Čínské banky v posledních měsících zpřísnily některé operace s ruskými firmami kvůli obavám ze sekundárních amerických sankcí. Veřejně se tak dál mluví o „přátelství bez hranic“, zatímco v zákulisí právníci, bankéři a obchodní manažeři velmi pečlivě počítají, kde přesně ty hranice ve skutečnosti začínají. Po roce 2022 prudce vzrostl obchod mezi Ruskem a Čínou. Moskva začala ve větší míře používat čínský jüan, protože západní sankce výrazně omezily práci s dolarem a eurem. Rusko se tak stále více ekonomicky opírá právě o stát, který ještě před několika lety označovalo hlavně za důležitého partnera. Dnes už nejde jen o partnerství. Jde o závislost, kterou se Kreml snaží prezentovat jako strategickou výhodu. A právě v tom začíná být celá situace mimořádně ironická.

Do Putinovy delegace navíc dorazili i šéfové Gazpromu, Rosněfti a Novateku.

Jinými slovy: do Pekingu nepřiletěla jen diplomacie, ale i celý ruský energetický nervový systém. Gazprom přitom po omezení exportu do Evropy čelí výraznému poklesu příjmů a firma, která ještě nedávno symbolizovala sílu Kremlu, dnes hledá nové zákazníky s podstatně menším sebevědomím než dřív.

Přátelství bez hranic končí přesně tam, kde začíná účet

Si Ťin-pching o Putinovi dlouhodobě mluví jako o „starém příteli“. Putin zase označuje čínského prezidenta za „drahého přítele“. Jenže moderní geopolitika neběží na přátelství. Běží na cenách energií, přístupu k technologiím a schopnosti využít oslabení partnera ve správnou chvíli.

Ještě před několika lety Kreml vystupoval jako mocnost, která Evropě diktuje podmínky skrze plyn a ropu. Dnes Rusko objíždí Asii s levnějšími dodávkami surovin, vyjednává o cenách a stále více spoléhá právě na čínský trh. Peking mezitím nemusí dělat téměř nic. Nemusí vyhrožovat, nemusí zvyšovat hlas ani pořádat velkolepé projevy o novém světovém řádu.

Stačí sedět uprostřed stolu a sledovat, jak za ním postupně přilétají prezidenti, ministři i celé obchodní delegace.

A právě v tom spočívá nejtvrdší ironie celé situace.

Kreml ještě nedávno přesvědčoval svět, že bez Ruska nebude fungovat evropská energetika ani globální stabilita. Dnes Moskva létá do Pekingu vyjednávat o slevách na plyn a čeká, jaké podmínky jí Čína dovolí přijmout.

Velmoc, která chtěla měnit světový pořádek, tak nyní stále častěji působí jako zákazník čekající v recepci na potvrzení schůzky.