Praha kývá Moskvě, minulost mizí a politika hraje nebezpečnou hru

Praha slyší výzvu Moskvy k dialogu, politici přikyvují, sankce vadí a minulost mizí. Realita se přepisuje podle potřeby.

Tématu se věnoval portál Novinky.cz a přinesl zprávu, která působí jako politická absurdita v přímém přenosu. Moskva oznamuje, že je připravena na dialog s Prahou. Náměstek ruského ministra zahraničí Dmitrij Ljubinskij bez mrknutí oka říká, že pokud bude vůle, Rusko neodmítne. Jednoduché sdělení. Krátká věta. Jenže za ní stojí realita, která rozhodně jednoduchá není.

Z české politické scény se ozývá reakce, která překvapí spíš tónem než obsahem. Poslankyně Zuzana Majerová říká, že čím dříve dialog začne, tím lépe. Bez zbytečných otázek. Bez zdržování. Poslanec Josef Nerušil přidává opatrnější formulaci. Vztahy se podle něj mohou obnovit až po skončení konfliktu na Ukrajině, ale první konzultace je možné zahájit už nyní. Jinými slovy: dveře jsou pootevřené, stačí je nepříliš nápadně roztlačit.

Dialog bez paměti chutná nejvíc

Ruský státní deník mezitím skládá vlastní příběh a pečlivě vybírá, co do něj patří a co už ne. Připomíná, že vláda Petra Fialy vztahy s Ruskem „zničila“. Argumentuje muniční iniciativou a dodávkami milionů nábojů Ukrajině. Ano, to se skutečně stalo. Jenže jiná fakta zůstávají stranou. Výbuchy ve Vrběticích, zapojení ruských agentů GRU, vyhoštění ruských diplomatů i zařazení Česka na seznam „nikoli přátelských zemí“. Ticho. Nepohodlné věci se do jednoduchých příběhů nevejdou.

Majerová zároveň zdůrazňuje potřebu ukončení války diplomatickou cestou a kritizuje sankce jako škodlivé pro obě strany. Bez podmínek. Bez překážek. Restart vztahů bez složitých otázek. Jenže politika není tlačítko „reset“. Minulost nezmizí jen proto, že se to hodí.

Do debaty vstupuje i europoslanec Ivan David a přidává další vrstvu. Tvrdí, že v Česku dochází k systematickému omezování kontaktů s Ruskem. Zmiňuje kulturu, sport, dopravu, víza i vzdělávání. Podle něj je každý, kdo má byť jen vzdálený kontakt s Ruskem, vystaven podezření a ostrakizaci. Ruská stopa se prý hledá všude. A když je potřeba někoho vyřadit, obvinění z „napomáhání Rusku“ se hodí.

Politika mezi mlčením a realitou

David zároveň upozorňuje na roli tajných služeb, které se podle něj na této situaci podílejí. Připouští, že v Česku to není tak intenzivní jako v Polsku, pobaltských zemích nebo ve Finsku, ale přesto je to patrné. Normalizace vztahů mezi Prahou a Moskvou je podle něj mimořádně složitá, především kvůli členství České republiky v Evropské unii a NATO. Oficiální cesta je tak prakticky uzavřená, zbývá pouze neoficiální komunikace.

Zarážející je i to, co v celé debatě nezaznělo. Ani jeden z oslovených českých politiků neoznačil Rusko za agresora. Nikdo neodsoudil válku na Ukrajině. Mlčení, které v kontextu celé situace působí hlasitěji než jakákoli slova. Do celého obrazu zapadá i Andrej Babiš. Před volbami sliboval ukončení podpory Ukrajině a obnovení dialogu s Ruskem. Realita po volbách je jiná. Muniční iniciativa nebyla zrušena. Některé kroky ale naznačily jiný směr. Česká republika se například odmítla podílet na financování úvěru pro Ukrajinu. Babiš také uvedl, že Evropa by měla jednat přímo s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Slova zazněla. Konkrétní kroky už méně.

Moskva reaguje pozitivně. Ministr zahraničí Sergej Lavrov označil Babiše za pragmatického politika, který myslí na občany. Mluví o „zdravých silách“, které se v Česku probouzejí. V překladu to znamená jediné. Dialog bez podmínek. Paměť bez minulosti.

Politika bez paměti je jen hra na realitu

Celý příběh připomíná pečlivě režírované divadlo. Jedna strana nabízí dialog. Druhá opatrně přikyvuje. A mezi nimi stojí realita, která se nedá přepsat podle potřeby. Historie nezmizí. Fakta se nedají odsunout jen proto, že se nehodí.

Jestli má někdy vzniknout skutečný dialog, nebude stát na zapomnění.

Bude stát na tom, co je nepříjemné, ale skutečné. Kdo tohle ignoruje, nevede politiku. Jen si vytváří pohodlný příběh, který se dříve nebo později rozpadne.