Pražští studenti vypnuli školu, zapnuli svědomí. Motoristé šílí

Stovky studentů vyměnily úterní výuku za protest v ulicích Prahy. Vadí jim, že o životním prostředí má rozhodovat parta fanoušků výfuků.

Tomuto tématu se v těchto hodinách a dnech věnují seriózně Novinky.cz, ale jakmile se v jedné větě potkají studenti, Motoristé a životní prostředí, magazín FaktHusty.cz prostě nemůže mlčet – je naší občanskou povinností přidat satiru s pořádnou dávkou ironie.

V úterý 9. prosince proto stovky, až následně tisícovky studentů středních a vysokých škol opustily školní lavice a místo diktátů a seminárek si daly exkurzi do reálné politiky. Ne do kabinetu, ale rovnou do ulic Prahy, kde se rozhodly připomenout, že ministerstvo životního prostředí nemá být odstavná plocha pro Motoristy.

Školní lavice prázdné, Palach žije

Hlavní scéna úterního představení se jmenuje Palachovo náměstí. Před filozofickou fakultou, která ještě nedávno řešila úplně jinou tragédii, se teď tlačí studenti s transparenty, bannery a pocitem, že když nic neřeknou, výfuk to za ně rozhodně neudělá. Krátce po poledni přicházejí zástupci ekologických iniciativ a začínají projevy. Mluví se o klimatu, spravedlnosti i o tom, že planetu nejde přepsat na leasing. Dav houstne, z „pár stovek“ je rázem několik tisíc lidí, kteří mají jasno: existují lepší nápady než svěřit životní prostředí těm, pro které je ideální biotop dálniční nájezd.

Motoristé v roli zahradníků

Jádro sporu je jednoduché: resort, který má řešit lesy, řeky a klima, má v nové vládní sestavě připadnout Motoristům. Nejprve dočasně jejich lídrovi, posléze jeho stranickému kolegovi. V překladu: ministerstvo, které by mělo brzdit ničení přírody, dostává do rukou hnutí, pro něž je brzdová dráha spíš obtížná povinnost než záchranný prvek.

Studenti připomínají i dřívější výpady vůči společenskovědním oborům. Ironie situace je dokonalá: ti, kdo byli ještě nedávno líčeni jako „zbyteční teoretici“, teď stojí na náměstí a prakticky vysvětlují, co znamená občanská angažovanost.

A adresátem lekce jsou právě ti, kteří se chystají řídit klima jako víkendový sraz veteránů.

Když ne my, tak kdo? Když ne teď, tak kdy?

Průvod se vydává z Palachova náměstí přes most směrem na Malostranské náměstí a dál k Pražskému hradu.

Zní hesla, která se ptají, kdo má jednat, jestli ne mladí, a připomínají, že budoucnost je víc než další série reklam na terénní vozy. Ulicemi se valí směs vzteku, humoru a obav, že „klimatický skepticismus“ v čele resortu by mohl být posledním hitem předtím, než se to celé definitivně přehřeje.

Jedna z účastnic shrnuje atmosféru jednoduše: pokud se na čelo ministerstva postaví člověk, který klimatickou krizi zpochybňuje, není to důvod k uklidnění, ale k mobilizaci. Mluví o středoškolské stávce za klima jako reálné variantě. Jinými slovy: když se dospělí rozhodnou, že problém neexistuje, mládež jim ho připomene z první řady a bez možnosti přepnout kanál.

Planeta versus pedál plynu

Úterní akce není izolovaný výkřik z „pražské bubliny“. Spolu s metropolí se ozývají i další města – demonstrace probíhají v Brně, Ostravě a jinde. Iniciativa univerzit za klima tak z akce dělá síťový podnik: jedna planeta, několik měst, stejná otázka, jestli má mít budoucnost větší váhu než výkon motoru. Na jedné straně stojí Motoristé, kteří by nejraději seděli současně na dvou sedačkách – v autě i na ministerstvu. Na straně druhé generace, která slyší, že klimatická změna je buď přehnaná, nebo drahá, ale následky bude platit právě ona. Není divu, že se rozhodla místo tělocviku zařadit do rozvrhu spontánní občanskou výchovu.

Celý den tak v Praze probíhá tichý střet dvou světů. Jeden vidí v autě symbol svobody, druhý v nedotčené přírodě poslední zbytky prostoru, kde se ještě dá dýchat bez filtru. Nejde o zákaz volantů, ale o prostou úvahu, jestli řízení životního prostředí nepatří někomu, kdo zná i jiný zvuk než nastartovaný motor.

Ať už se vláda poskládá jakkoli, v úterý zaznělo jasné poselství: mladí nejsou ochotni dívat se na to, jak se z ministerstva pro budoucnost stává parkoviště politických obchodů. Pokud někdo doufal, že studenti zůstanou zalezlí v seminárkách, spletl si epochu. Dnes berou do ruky transparenty – a zítřek bude podle toho, jakou váhu jim politici přiznají.