Přízraky z politického hřbitova: ODS vytahuje kostlivce z tunelových skříní!

Pozvání tří expředsedů na kongres ODS budí emoce, smích i nostalgické slzy aneb bizár týdne v přímém přenosu.

Strana, která se momentálně snaží tvářit, že s devadesátkami a „klidným vládnutím“ Václava Klause nemá nic společného, se rozhodla k odvážnému kroku. Jak již dříve s odkazem na své interní zdroje a ověřená fakta informoval web publico.cz, na nadcházející kongres ODS dostala pozvánku trojice mužů, kteří v podstatě definovali moderní českou politickou kulturu. Václav Klaus, Mirek Topolánek a Petr Nečas jsou opět v kurzu.

Představte si tu scénu: v sále sedí současní ministři a s napětím očekávají, zda se ve dveřích neobjeví stín privatizace, toskánské dovolené nebo proslulé kabelky paní Jany. Je to trochu jako pozvat si na oslavu narozenin bývalé exmanželky, které vám sice kdysi sebraly polovinu majetku i důstojnosti, ale vy na ně prostě nemůžete zapomenout, protože bez nich by váš život byl sice klidnější, ale strašně nudný.

Václav Klaus, "otec zakladatel," který se v posledních letech profiluje spíše jako komentátor a fanoušek východních větrů než jako lídr pravice, představuje pro ODS největší oříšek. Jeho přítomnost by mohla vnést do sálu onu pověstnou intelektuální aroganci, po které se některým nostalgickým delegátům možná stále stýská. Otázkou zůstává, zda by si s sebou přinesl i své specifické názory na globální oteplování a diktát Evropské unie.

Mirek Topolánek, muž s heslem o „chlapy u nás doma“, zase přináší auru premiéra, který se nebál říct věci na rovinu, i když u toho občas někdo přišel k úrazu nebo k nelichotivé fotce v italském bulváru. Jeho charisma je nezpochybnitelné, stejně jako schopnost vytvořit rozruch pouhým pohledem. ODS pod jeho vedením zažívala časy, kdy se politický marketing dělal s jachtou v přístavu.

Když se historie vrací oknem, zatímco dveře jsou zamčené

Petr Nečas, poslední z pozvané trojice, je symbolem éry, která skončila policejní razií přímo v centru moci. Jeho příběh o „čistém“ premiérovi, který doplatil na svou osudovou lásku, je dodnes vděčným tématem pro satiriky i právníky. Pozvat ho zpět do záře reflektorů vyžaduje od současného vedení strany buď obrovskou dávku odvahy, nebo naprostou ztrátu paměti.

Současné vedení ODS se snaží o jakousi vnitřní očistu a modernizaci, ale pozvání těchto tří ikon působí spíše jako pokus o vyvolávání duchů. Je fascinující sledovat, jak se strana snaží balancovat mezi uctíváním tradice a snahou nepůsobit jako spolek přátel starých časů, kdy se státní rozpočet porcoval jako nedělní pečeně. Ironie situace spočívá v tom, že tito pánové kdysi razili cestu, na které se lidé cítili být jen nutným komparzem pro velké hry mocných. Jejich vládnutí nebylo jen o politice, ale o budování impérií, která často stála na hliněných nohou a velmi pochybných základech. Teď mají sedět v první řadě a tleskat nové generaci, která se od nich (doufejme) snaží distancovat.

Veřejnost na tyto časy vzpomíná s hořkosladkým úsměvem. Zatímco se republika vzpamatovávala z transformačních šoků a vládních krizí, tito lídři si užívali své chvíle slávy. Dnes je jejich odkaz předmětem zkoumání historiků a v některých případech i orgánů činných v trestním řízení, což dodává celému kongresu nádech detektivního thrilleru.

Nostalgie po dobách, kdy se s pravdou pracovalo velmi kreativně

Nelze se ubránit pocitu, že ODS tímto krokem testuje trpělivost svých voličů. Ukazuje, že kořeny jsou hluboké a že v této straně se na staré zásluhy nezapomíná, ať už byly vykoupeny čímkoliv. Je to takový vnitřní rituál, u kterého se doufá, že si ho širší veřejnost příliš nevšimne, nebo ho přejde s pokrčením ramen.

ODS chystá humornou reality show: Trojice expředsedů reprezentuje tři různé fáze úpadku i vzestupu, kterými si ODS prošla. Klausův dogmatismus, Topolánkův pragmatismus říznutý hazardem a Nečasův tragikomický pád. Mít je všechny v jedné místnosti je jako sledovat přehlídku politických dinosaurů v muzeu, které náhle ožilo a začalo požadovat pozornost.

Z hlediska politického marketingu je to čisté šílenství, ale z hlediska lidské bizarnosti jde o událost sezóny. Satira si zde podává ruku s realitou, protože vymyslet něco tak absurdního by nedokázal ani ten nejlepší scénárista politických thrillerů. Realita v české politice totiž pravidelně překonává i ty nejdivočejší představy o tom, co je ještě možné.

Všichni tito muži mají jedno společné – přesvědčení o své vlastní neomylnosti a historické roli. Jejich návrat na scénu, byť jen v roli hostů, připomíná, že v české politice se kruh vždy uzavírá. Ať už se snažíte jakkoliv, minulost vás nakonec dožene, obvykle v nejmíň vhodnou chvíli a s pozvánkou v kapse.

Jak se z politických lídrů stali maskoti jedné velké éry

ODS se sice snaží tvářit jako moderní evropská strana, ale s těmito stíny v zádech to jde ztuha. Pozvání Klause, Topolánka a Nečase je vzkazem dovnitř strany, že historie se neškrtá. Pro zbytek světa je to však spíše připomínka toho, proč byla pravice na dlouhá léta odsunuta na druhou kolej a proč byl návrat k moci tak bolestivý.

Investigativní pohled na věc říká jasně: tato gesta nejsou náhodná. Jsou součástí širší hry o identitu strany, která se stále hledá mezi konzervativními hodnotami a potřebou být „cool“ pro mladé voliče. Přítomnost starých pardálů však spíše než nové tváře přiláká vzpomínky na doby, kdy se státní majetek rozplýval v mlze a nikdo za nic nemohl. Pravdou zůstává, že bez těchto tří pánů by ODS nebyla tam, kde je dnes – ať už to vnímáte pozitivně, nebo jako totální katastrofu. Jejich přínos k rozkvětu korupčního prostředí a klientelismu je fakt, který se nedá vymazat žádným novým logem ani úsměvem Petra Fialy. Satira je v tomto případě jedinou cestou, jak si zachovat zdravý rozum.

Celý kongres tak slibuje být velkolepou show, kde se budou mísit staré hříchy s novými sliby. Bude zajímavé sledovat, zda se někdo z přítomných odváží položit otázku, co přesně tito pánové pro republiku udělali, kromě toho, že ji nechali v rukou svých věrných přátel z byznysu. Odpověď by totiž mohla být příliš bolestivá. Nakonec zbývá jen doufat, že tito hosté si své rady a zkušenosti nechají pro sebe. Česká republika se z jejich „plundrování“ léčila dost dlouho a další kolo lekcí z politického řemesla by už nemusela přežít bez úhony. Kongres ODS tak zůstává událostí, která nás utvrzuje v tom, že v politice se sice mění tváře, ale metody a stíny minulosti zůstávají stále stejné.

Možná se dočkáme i společné fotografie, která by mohla sloužit jako varování pro příští generace. Portrét tří mužů, kteří věřili, že jsou nedotknutelní, dokud se jejich vlastní systémy nezhrotily pod tíhou vlastní arogance.

Je to vskutku fascinující otázka pro pamětníky: jak je možné, že tito pánové, místo aby v tichosti a pokoře leštili kliky na svých luxusních rezidencích a sázeli ředkvičky na utajených chalupách, mají stále dostatek žaludku na to, aby vystrkovali růžky na veřejnosti, jako by snad jejich „božské“ úřadování nebylo jen dlouhou sérií bizarních skandálů, ale úspěšnou misí na záchranu lidstva, a to vše s tím neuvěřitelným bonusem, že díky zázrakům české justice zůstali čistí jako lilie a naprosto beztrestní.

„Božská“ ODS si tímto pozváním plete bič sama na sebe a my se můžeme jen s ironickým úšklebkem dívat, jak ho hodlá použít.