Putin si brousí zuby na Evropu. A my řešíme croissanty

Válka běží pátý rok a iluze se krátí rychleji než fronty na sankce. Pokud si někdo myslí, že to končí Ukrajinou, možná právě začíná číst špatný scénář.

Když se tématu s vážnou tváří věnuje i Reflex.cz, je jasné, že ironie už si balí kufry a realita přebírá hlavní roli. Protože jestli něco tento čarovný magazín – portál – fenomén – dokáže, tak proměnit geopolitickou úzkost v satiru tak přesnou, že by si zasloužila vlastní bezpečnostní analýzu. A přesto, i když se o věci píše s nadsázkou, samotná podstata zůstává znepokojivě pevná. Plnohodnotná válka trvá čtvrtým rokem, anexi Krymu a konflikt na jihovýchodě Ukrajiny počítáme už dvanáct let. A přesto ve vzduchu visí pocit, že jsme teprve na začátku. Ne začátku konce, ale začátku další kapitoly, která se neptá, jestli máme dost popcornu.

Diplomaté létají mezi hlavními městy, ekonomové kreslí grafy o tom, proč Rusko nemůže válčit donekonečna, a přesto se zdá, že realita tyto prezentace systematicky ignoruje. Pokud něco poslední roky ukázaly, pak to, že předpoklady o „dlouhodobé neudržitelnosti“ nejsou totéž co skutečné zastavení konfliktu. Ukrajina se stala laboratoří vytrvalosti, ať už vojenské, ekonomické nebo politické. A ten, kdo sleduje dění bez růžových brýlí, vidí, že se nehraje jen o území. Hraje se o precedent.

Rusko dlouhodobě označovalo Ukrajince za „bratrský národ“, zatímco Západ byl v oficiální rétorice protivníkem, i když diplomaticky uhlazeným.

Pokud tedy Moskva dokáže vést brutální válku proti zemi, kterou označovala za blízkou, je legitimní otázkou, co by mohlo následovat vůči těm, které za blízké nikdy nepovažovala. Tady nejde o paniku, ale o jednoduchou logiku mocenského chování. Historie ruských zásahů v Čečensku, Gruzii i na Ukrajině ukazuje, že „důvod“ není podmínkou akce. Stačí příběh, který lze doma prodat jako obranu.

Pamatuji si únor 2022. Věta „zítra začne válka“ zněla přehnaně, dokud nepřestala být přehnaná. Když pak skutečně začala, nešlo o uspokojení z pravdivé prognózy, ale o pocit, že realita předběhla i ty nejčernější scénáře. Dnes mnozí věří, že útok na Evropu je nepředstavitelný. Stejně nepředstavitelný byl přímý útok na Ukrajinu ještě pár týdnů před invazí. Skepticismus je zdravý, slepota méně.

Argument, že Putin „nemá důvod“ zaútočit na Evropu, zní racionálně jen do chvíle, než si připomeneme, že podobná logika neplatila ani v minulosti. Důvody se dají vytvořit, narativ vystavět a obyvatelstvo přesvědčit. Ruská propaganda opakovaně ukázala schopnost přetavit složitou realitu do jednoduchého příběhu o hrozbě a nutné obraně. A pokud by bylo potřeba vysvětlit zásah v Pobaltí, jistě by se našel příběh o ochraně, stabilitě či „historické spravedlnosti“. Hlavním faktorem není ideologie, ale možnost. Válčí se tehdy, když to projde. Sankce existují, izolace existuje, ekonomické tlaky existují. Otázkou je, zda jsou natolik silné, aby změnily strategické rozhodnutí Kremlu. Dosavadní vývoj naznačuje, že ne dostatečně. Ruské vedení kalkuluje s dlouhodobou výdrží a s tím, že únava Západu poroste rychleji než jeho vlastní.

Ukrajina dnes stojí jako hlavní přímý odpor ruské expanzi. Západ poskytuje zbraně a humanitární pomoc, což je fakt. Zároveň je ale faktem, že každodenní lidské ztráty nese především Ukrajina. Diskuse o dodávkách zbraní, jejich typu a načasování se často vlečou týdny či měsíce. Z vojenského hlediska je čas klíčový faktor. Z politického hlediska je čas často nástrojem vyčkávání. Evropa má ekonomickou sílu, technologické kapacity i vojenský potenciál. Přesto působí rozpolceně. Ne slabá v číslech, ale opatrná v rozhodování. Opatrnost je legitimní politická strategie, jenže v očích agresora může vypadat jako nerozhodnost. A v mocenské logice bývá nerozhodnost čtena jako příležitost.

Spojené státy zůstávají klíčovým aktérem, avšak americká politika je proměnlivá podle volebních cyklů a vnitřních priorit.

"Božský" Donald Trump opakovaně naznačil, že by přístup USA k evropské bezpečnosti mohl být podmíněný. NATO je formálně pevné spojenectví, ale jeho účinnost závisí na politické vůli členských států. Článek 5 je závazek, nikoli automatický stroj.

Incidenty s drony či raketami v blízkosti hranic členských států NATO ukázaly, jak citlivá je otázka interpretace. Byla to náhoda? Test? Provokace? Každé váhání posiluje dojem, že reakce nebude okamžitá a jednotná. A právě tento dojem může hrát roli v kalkulacích Kremlu.

Státy blíže ruským hranicím vnímají riziko intenzivněji než ty vzdálenější. Geografie má v bezpečnostní politice stále význam. Zatímco Pobaltí nebo Polsko investují do obrany s vědomím historické zkušenosti, některé západoevropské země mají tendenci problém odsunout do roviny hypotézy. Jenže bezpečnostní hrozby obvykle nečekají, až se na ně politicky připravíme.

Po čtyřech letech otevřené války je zřejmé, že Putinovo pojetí vítězství není omezeno jen na vojenské dobytí.

Vítězstvím může být i zmrazený konflikt bez jasného potrestání, oslabená Ukrajina nebo rozdělený Západ. Pokud by došlo na mírové urovnání bez jasných důsledků pro agresora, z pohledu Kremlu by to mohlo být interpretováno jako potvrzení správnosti strategie.

Myšlenka úplné vojenské porážky Ruska je vzhledem k rozsahu země, jejím zdrojům a jadernému arzenálu mimořádně komplikovaná. Proto je realističtější mluvit o odstrašení, nikoli o absolutním vítězství. Odstrašení však funguje jen tehdy, když je věrohodné. A věrohodnost se buduje činy, nikoli prohlášeními.

Válka vstupuje do pátého roku. Únava je pochopitelná, ale geopolitika se únavou neřídí. Pokud má Evropa zabránit dalšímu rozšiřování konfliktu, bude muset ukázat, že její ekonomická a politická síla není jen statistika v tabulkách. Realismus dnes neznamená paniku, ale ochotu připustit, že scénáře, které jsme považovali za nemožné, už jednou nastaly. A historie má nepříjemný zvyk opakovat se těm, kteří ji podcení.

Tichá fronta: stínová válka, která běží mimo titulky

Vedle otevřených bojů na Ukrajině probíhá paralelní konflikt, který není tak viditelný, ale je strategicky zásadní. Kybernetické útoky na infrastrukturu, energetické sítě, nemocnice či státní správu se v Evropě v posledních letech výrazně zintenzivnily a bezpečnostní služby opakovaně varují před napojením některých operací na ruské aktéry. Nejde jen o hackerské útoky, ale i o sabotáže logistických řetězců, poškozování kabelů či pokusy o ovlivňování voleb. Hybridní válka je levnější než tanky a méně nápadná než rakety, přesto může ochromit stát bez jediného výstřelu. A právě tato „šedá zóna“ je pro Moskvu výhodná, protože umožňuje testovat reakce Západu bez přímého překročení prahu otevřeného konfliktu. Dalším faktorem, o němž se mluví méně otevřeně, je masivní přezbrojování a restrukturalizace ruské ekonomiky na válečný režim. Navzdory sankcím dokázalo Rusko přesměrovat obchodní toky, zvýšit vojenskou výrobu a adaptovat průmysl na dlouhodobý konflikt. To neznamená, že sankce nefungují, ale jejich efekt je pomalejší a méně dramatický, než si mnozí představovali. Zároveň roste spolupráce s některými neevropskými partnery, což Moskvě poskytuje ekonomický i technologický polštář. Pro Evropu to znamená, že kalkul s rychlým vyčerpáním ruských zdrojů nemusí odpovídat realitě.

Veřejně se také málo diskutuje o psychologickém rozměru konfliktu. Informační operace, systematické šíření narativů o únavě z války, rozdělování společnosti a podpora extremistických hlasů jsou součástí širší strategie. Cílem není jen ovlivnit veřejné mínění, ale oslabit soudržnost a důvěru v demokratické instituce. Pokud se podaří vyvolat dojem, že obrana je zbytečná nebo příliš drahá, vzniká vnitřní tlak na ústupky. A právě v této rovině se rozhoduje o tom, zda Evropa zůstane jednotná, nebo se postupně unaví natolik, že agresivní politika přestane být považována za nepřijatelnou.

Až zazvoní budík, může být pozdě

Evropa dnes stojí před rozhodnutím, zda bude dál diskutovat o tom, jestli je budík opravdu nastavený, nebo zda konečně vstane z postele a podívá se z okna. Válka na Ukrajině není vzdálená epizoda, ale ostrá připomínka, že bezpečnost není samozřejmost ani archivní dokument. Satira je pohodlná, ironie uklidňující, jenže realita má nepříjemný zvyk přerůst v titulky, které už nejsou vtipné.

Pokud si budeme namlouvat, že se nás to netýká, může se stát, že jednou zjistíme, že jsme nebyli diváky, ale další kapitolou příběhu. A dějiny, jak známo, netleskají těm, kdo prospali vlastní varování.