Ruský carský věštec a jeho bruselská věštba z lógru
Soudruh Dmitrij Medveděv opět nezklamal. Jeho poslední výlevy na adresu evropských lídrů, které po summitu v Bruselu označil za „staré piksly“ a „druhořadé herce“, jsou přesně tím materiálem, na kterém si náš satirický drobnohled rád smlsne. Jak si všímavě povšiml portál Novinky.cz, který se tématu věnoval s odkazem na své "četné" interní zdroje, Dmitrij Medveděv opět usedl k Telegramu. Tentokrát se bývalý ruský prezident a nynější místopředseda Rady bezpečnosti rozhodl, že si zahraje na módní policii i politologa v jednom. Po skončení summitu EU totiž neváhal označit evropské politiky za sebranku, která by v lepším případě mohla hrát křoví v ochotnickém divadle.
Medveděvova rétorika připomíná spíše scénář z hodně špatné bondovky, kde se záporák snaží zastrašit svět z bezpečí svého bunkru. Podle jeho slov jsou současní lídři Evropy jen loutky, které nemají vlastní názor a pouze plní pokyny ze zámoří. Je fascinující sledovat, jak člověk, který kdysi pózoval s iPhonem jako symbol modernizace, nyní sází na slovník připomínající éru nejtužšího stalinismu, okořeněný trochou té hospodské ironie.
V jeho příspěvku nechyběly ani tradiční narážky na energetickou krizi a hrozící zánik evropské civilizace pod tíhou vlastních sankcí. Je to takový ten klasický narativ: vy tam na Západě mrznete, zatímco my si tu v klidu topíme a smějeme se vašim „zeleným“ nesmyslům. Že realita v ruských regionech vypadá často spíše jako exkurze do 19. století, už samozřejmě v jeho satirickém okénku nezaznělo.
Opotřebované plechovky v hledáčku moskevského experta na etiketu
Když Medveděv použil termín „staré piksly“, pravděpodobně tím nemyslel obsah své spíže po expiraci, ale zkušené evropské diplomaty. Je to odvážné tvrzení od někoho, kdo v politickém ringu působí spíše jako věčný náhradník, který se snaží zaujmout trenéra tím, že nejvíc křičí z lavičky. Jeho kritika směřovala především k tomu, že Evropa údajně ztrácí svou suverenitu a stává se pouhým přívěskem Spojených států.
Zajímavé je, že tyto útoky přicházejí vždy ve chvíli, kdy se Evropa na něčem shodne. Jako by v Moskvě existoval generátor náhodných urážek, který se spustí pokaždé, když v Bruselu podepíší další balík pomoci Ukrajině. Medveděv se tak pasoval do role nepochopeného proroka, který vidí za oponu „prohnilého“ Západu, zatímco jeho vlastní domácí scéna připomíná spíše tragikomedii o nekonečném čekání na světlé zítřky. V jeho tirádě se objevily i narážky na neschopnost evropských lídrů řešit migraci nebo ekonomický útlum. Je sice pravda, že Evropa má svých problémů dost, ale slyšet kázání o stabilitě od představitele země, která rozpoutala největší konflikt v Evropě od druhé světové války, je samo o sobě vrcholem nechtěné satiry. Dmitrij zkrátka ví, jak pobavit, i když to pravděpodobně není jeho primární záměr.
Dále se věnoval otázce, proč by vůbec Rusko mělo s takovými „nulami“ vyjednávat. Podle něj je dialog ztrátou času, protože tito lidé nic nerozhodují. Tato rétorika „všechno nebo nic“ je přesně to, co drží ruskou propagandu v chodu. Vytvořit nepřítele, který je zároveň směšně slabý, ale zároveň smrtelně nebezpečný pro ruské hodnoty – to je disciplína, ve které by Medveděv mohl vyučovat na vysoké škole demagogie.
Nesmíme zapomenout ani na jeho oblíbené téma – jaderné zbraně. I když je tentokrát přímo nezmínil v každé druhé větě, podtext tam byl jasně cítit. Je to takový ten tichý doprovodný šum, který má připomenout, že ta „stará piksla“ má v kapse i pár rachejtlí, kdyby náhodou satirické urážky na sociálních sítích nestačily k tomu, aby se ho svět začal zase bát.
Nakonec se Medveděv uchýlil k nostalgickému vzpomínání na časy, kdy v Evropě vládli „skuteční“ politici typu de Gaulla. Je to klasický trik – chválit mrtvé hrdiny, aby vynikla údajná malost těch současných. Škoda jen, že si u toho neuvědomuje, jak by se asi ti zmiňovaní velikáni dívali na jeho současné počínání a stav ruské demokracie.
Celý tento mediální tyátr má jediný cíl: ukázat domácímu publiku, že Rusko je stále tím silným hráčem, který si může dovolit plivnout na kohokoli. I kdyby to mělo být jen virtuálně přes displej telefonu. Medveděvova role „zlého policajta“ se stává čím dál více předvídatelnou, ale pro magazín jako je ten náš, zůstává nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
V závěru svého výlevu nezapomněl zdůraznit, že Rusko si půjde svou cestou bez ohledu na to, co si o tom v Bruselu myslí.
To je sice hezké předsevzetí, ale realita mezinárodní izolace a technologického zaostávání může být o dost drsnější než vtipná glosa na Telegramu. Ale co už, hlavně že se má Dmitrij čemu smát, i kdyby to měl být jen jeho vlastní odraz v monitoru.
Doufáme, že se Dmitrij brzy zase ozve s nějakým dalším hodnocením světové politiky. Jeho postřehy jsou totiž pro faktickou satiru stejně nezbytné jako palivo pro ruské tanky – tedy v ideálním světě by měly být, ale občas prostě dojde šťáva uprostřed pole.
Chtěl byste k tomuto textu vytvořit i satirickou ilustraci, která by Medveděva zachytila u jeho oblíbeného psaní příspěvků?
