Slovensko a Maďarsko: když spojenectví znamená „ne, díky“

Slovensko i Maďarsko odmítly jednat o společné protidronové obraně východního křídla NATO. Když přichází ostatní s výzvami, ony dávají výmluvy.

Tématu se dnes věnoval politicko—zpravodajský portál Fórum24.cz s tím, že Slovensko a Maďarsko v poslední době odmítly zapojit se do diskuse o tzv. společné protidronové obraně na východním křídle NATO, kterou navrhovaly jiné členské státy aliance. Důvody prý mají být rozdílné priority, rozpočtové limity a nevyjasněné mechanismy řízení. Navzdory tomu, že drony představují moderní hrozbu a že taková obrana by mohla posílit obranyschopnost regionu, oba státy zůstávají opatrné.

Kritici tvrdí, že jejich postoj signalizuje neochotu přebírat solidární zodpovědnost, nebo strach z konfliktu blížícího se přes hranice. FaktHusty.cz na téma reaguje — fakt hustě.

Nabídka bez objednávky

Jiní členové NATO nabídli technickou podporu a sdílení radarových sítí, ale Slovensko a Maďarsko reagovaly: „Díky, ale raději si počkáme.“ Zdá se, že podpora je fajn, jen když nemusí přijít s konkrétní částí účtu.

Strach z provázání

Obavy se údajně týkají ztráty suverenity při koordinaci obranných systémů. Pokud někdo jiný rozhodne, kdy spustit protidronový zásah, kde končí vaše autonomie? Na to musí být každý stát připraven – mnoho chce, ale málokdo riskuje.

Spokojení kritikové

V politických zákulisích už se ozývají hlasy, že Slovensko a Maďarsko si možná chtějí ponechat volnost hrát různě podle situace — a ne být nuceni ke společné taktice. V aliančním šachu je to tah, který může přinést „svobodu“, ale zároveň izolaci.

Jak se drony stávají stále běžnější hrozbou, tlak na zapojení členských států poroste. Pokud Slovensko a Maďarsko zůstanou v pozici odmítačů, mohou být považovány za slabé články, které nechtějí nést váhu kolektivní obrany.

Politické kapitoly teď ovlivní, jestli budou považovány za spolubojovníky, nebo krajní pozorovatele — a to není otázka prestiže, ale bezpečnosti.

Velcí hráči, malý stín

Slovensko a Maďarsko teď připomínají studenty, kteří sedí v poslední lavici a doufají, že je profesor nevyvolá. Zatímco Polsko, Rumunsko a pobaltské státy už dávno řeší, jak posílit obranu proti dronům, Bratislava s Budapeští zvedají oči ke stropu a tváří se, že neslyší otázku. Někteří diplomaté s nadhledem říkají, že oba státy vsadily na taktiku „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Problém je, že v bezpečnostní politice se taková strategie většinou překládá jako „kdo nic neudělá, taky nic neubrání“. Slovensko a Maďarsko se brání, že mají jiné priority. Jenže když ostatní budují radarové systémy a obranné štíty, vypadá to, že tyhle dvě země se rozhodly sbírat politické body tím, že budou stát stranou – možná čekají, jestli se jim někdo přijde osobně omluvit, že je nezapojil dřív.

Evropská média zatím sledují tenhle příběh s ironickým úsměvem. V hlavních rolích: velká slova, malé činy a naděje, že se to celé vyřeší samo.

A jestli jednou přijde den, kdy budou drony skutečně hrozit celé Evropě, zůstane po Slovensku a Maďarsku aspoň tenhle diplomatický rekord: dva státy, které se dokázaly postavit neviditelnému nepříteli tím, že zůstaly neviditelné i samy.