Socialistická velmoc? Průmyslový mýtus, kouř a fronty místo prosperity dnes
Vyprávění o socialistickém Československu jako o „průmyslové velmoci“ patří mezi nejodolnější pohádky, které přežily pád režimu, rozpad plánovací komise i fronty na toaletní papír. Je to legenda s dlouhým vousem, kterou si část politické scény hýčká jako rodinné stříbro, protože se s ní výborně bije po hlavě demokracie, Západ, Evropská unie i současnost obecně. Čím hůř se dnešek vysvětluje, tím růžovější se kreslí minulost. Tématu se dnes věnovala redakce magazínu FaktHusty.cz s odkazem na své interní zdroje a veřejně dostupná fakta a informace.
Podle této verze dějin jsme před rokem 1989 vyráběli všechno, všude a ve špičkové kvalitě. Byli jsme prý soběstační, silní a svět nám záviděl hutě, doly i továrny, které chrlily ocel rychleji než stranické sekretariáty rezoluce. Realita ovšem připomínala spíše pečlivě nabarvenou kulisu, za níž se skrývala ekonomika svázaná příkazy, tabulkami a strachem z nesplnění plánu.
Komunistický režim průmysl nevybudoval, pouze si ho převzal, zapečetil a začal řídit stylem „všichni rovně, ale někteří víc“. Československo patřilo mezi průmyslově vyspělé země už před druhou světovou válkou a válka sama domácí výrobní základnu nezničila v takovém rozsahu jako jinde v Evropě. Když se moci chopili komunisté, nepřebírali ruiny, ale fungující podniky. Jejich hlavním vkladem nebyla modernizace, nýbrž znárodnění a následné dosazení politicky spolehlivých kádrů. Zestátnění se rozjelo rychle a bez sentimentu. Nejdřív banky, pojišťovny a velké podniky, později prakticky všechno, co mělo střechu, komín nebo vývěsní štít. Majitelé byli odsunuti na okraj, případně obviněni z kolaborace, třídního původu či jiného vhodně zvoleného provinění. Odbornost ustoupila loajalitě, zkušenosti nahradila stranická knížka a rozhodování se přesunulo z výrobních hal do kanceláří plných razítek. Centrální plánování se tvářilo jako racionální systém, v němž stát ví lépe než podnik, kolik má kdo vyrábět, komu to prodat a za jakou cenu. V praxi se z něj stal rituál plnění čísel bez ohledu na realitu. Nezáleželo na kvalitě, využitelnosti ani smyslu výroby, důležité bylo, aby kolonky seděly. Pokud neseděly, upravila se realita, nikoliv plán.
Podniky nemohly investovat, inovovat ani reagovat na změny.
Zisk nebyl motivací, protože stejně mizel ve státní kase, odkud se vracel jen tehdy, pokud to schválila plánovací komise. Rozvoj se neřídil potřebami trhu, ale ideologickými prioritami. Výsledkem byl průmysl rozsáhlý, ale technologicky zastaralý, energeticky náročný a stále méně konkurenceschopný.
Zvláštní kapitolu představoval těžký průmysl, modla socialistické ekonomiky.
Uhlí, ocel a zbraně byly měřítkem úspěchu, zatímco životní úroveň obyvatel hrála roli vedlejší statistiky. Mladí lidé byli směrováni do dolů a hutí, někdy dobrovolně, jindy méně. Výkony se nafukovaly, hrdinové práce se vyráběli na objednávku a normy se překračovaly především tam, kde k tomu byly vytvořeny umělé podmínky.
Na opačném konci stála výroba spotřebního zboží. Ta byla trvale poddimenzovaná, protože nepřinášela ideologické body. Nedostatek byl tak běžný, že si vysloužil vlastní eufemismus. Místo řešení se rozdávaly pořadníky, poukazy a sliby. Fronty se staly společenskou událostí a improvizace základní dovedností občana. Zemědělství na tom nebylo lépe. Kolektivizace rozbila přirozené vazby k půdě a plán rozhodoval i tam, kde by stačil selský rozum. Pěstovalo se to, co bylo předepsáno, ne to, co odpovídalo místním podmínkám. Výnosy kolísaly, odpovědnost se rozplývala a výsledky se opět hodnotily podle tabulek, nikoliv podle reality na poli.
Cena za průmyslové sny byla vysoká i mimo ekonomiku. Krajina se měnila v oběť těžby a exhalací, severní Čechy se staly symbolem ekologické devastace. Ochrana přírody existovala spíše na papíře, protože skutečné rozhodování patřilo hospodářským a stranickým orgánům. Když se kácelo, neptalo se, a když překážela rezervace, ustoupila stejně jako vesnice před těžbou.
Zdravotní dopady na obyvatele byly zřejmé, ale řešily se symbolickými příplatky, které měly nahradit čistý vzduch i kratší život.
Statistiky nemocnosti a úmrtnosti se sice nevyjímaly v televizních projevech, ale obyvatelé postižených oblastí je znali velmi dobře z vlastní zkušenosti.
Navzdory neustálému hlášení o růstu výroby začala československá ekonomika rychle zaostávat za západní Evropou. Srovnání s Rakouskem je v tomto ohledu neúprosné. Zatímco po válce byly obě země na podobné úrovni, během několika desetiletí se rozdíl prohloubil natolik, že na konci osmdesátých let dosahovala československá ekonomika sotva poloviny rakouské výkonnosti na obyvatele. Rozdíl v životní úrovni byl ještě výraznější. Rozpad systému po roce 1989 nebyl náhodou ani zradou ideálů. Byl důsledkem dlouhodobé neefektivity, technologického zaostávání a závislosti na východních trzích, které se zhroutily spolu s celým blokem. Přechod na tržní ekonomiku byl bolestivý, privatizace chaotická a mnohé podniky pád neustály. To však nemění nic na tom, že problémy měly kořeny hluboko v minulosti.
Mýtus o socialistické průmyslové velmoci přežívá proto, že je pohodlný.
Nabízí jednoduché vysvětlení složité reality a hladí nostalgii těch, kteří si pamatují mládí, ale už méně pamatují fronty, smog a nemožnost cokoliv změnit. Je to selektivní paměť, která z minulosti vybere čísla, ale zapomene na cenu, kterou za ně společnost zaplatila.
