Trump chtěl ukázat sílu. Teď Amerika řeší, jak neutéct z trapasu
USA po úderech na Írán předstírají klid, zatímco svět zase hypnotizuje graf cen ropy.
Ta tradičně přebírá velení a připomíná, že skutečný globální lídr není v Bílém domě, ale v barelu.
Americký historik Robert Kagan v analýze publikované serverem Forum24.cz varuje, že současný konflikt s Íránem může Spojeným státům přinést jednu z nejvážnějších strategických porážek posledních desetiletí. A právě tady začíná ironie celé situace. Země, která dlouhé roky vystupovala jako neotřesitelný strážce světového pořádku, dnes nervózně sleduje ceny ropy a hledá způsob, jak z konfliktu odejít bez dojmu, že se plán změnil uprostřed cesty.
Kagan připomíná, že Spojené státy v minulosti utrpěly tvrdé vojenské rány, ale nakonec dokázaly průběh konfliktů otočit ve svůj prospěch. Platilo to během druhé světové války, ale také po Vietnamu nebo Afghánistánu, které byly nákladné, přesto dlouhodobě nezničily americkou pozici.
Současná situace s Íránem však podle něj představuje úplně jiný problém. Tentokrát totiž nejde jen o další drahou operaci daleko od amerických hranic. Jde o konflikt, který může změnit vnímání americké síly v očích celého světa.
Donald Trump opakovaně mluví o „trumfech v ruce“, jenže právě tahle věta dnes získává téměř satirický podtón. Spojené státy a Izrael bombardovaly Írán 37 dní, zabily část vojenského vedení a zasáhly významnou část armádní infrastruktury. Přesto režim nepadl, nezhroutil se a nepřijal zásadní podmínky. Zastánci pokračování války proto volají po dalších útocích, ale zároveň nedokážou přesvědčivě vysvětlit, proč by další bombardování mělo přinést výsledek, který nepřineslo předchozích pět týdnů.
Celá situace tak začíná připomínat drahý geopolitický experiment, kde účet roste rychleji než šance na vítězství.
Hormuzský průliv drží světovou ekonomiku pod krkem
Podle Kagana nastal zásadní zlom ve chvíli, kdy Izrael bombardoval íránské plynové pole South Pars a Írán odpověděl útokem na katarské průmyslové město Ras Laffan.
Právě tam se nachází největší zařízení na export zemního plynu na světě. Škody způsobené útokem mohou podle dostupných informací ovlivňovat výrobu ještě několik let. V ten moment přestal být konflikt vzdáleným tématem televizních debat a začal zasahovat globální ekonomiku.
Trump následně podpořil příměří a vyhlásil moratorium na další útoky proti íránské energetické infrastruktuře, přestože Írán podle dostupných informací zásadně neustoupil. Kagan uvádí, že americký prezident údajně požádal zpravodajské služby o posouzení scénáře, kdy by jednoduše vyhlásil vítězství a konflikt opustil.
A právě tady získává moderní geopolitika zvláštní podobu. Ještě před lety se vítězství měřilo výsledkem války.
Dnes někdy stačí dostatečně silný mediální obraz, několik dobře zvolených vět a správně načasované televizní vystoupení.
Klíčovým bodem celé krize stále zůstává Hormuzský průliv. Pokud nad ním Írán udrží kontrolu, získá výrazný vliv nad světovými dodávkami ropy a plynu. Teherán navíc podle Kagana nemá důvod vracet situaci do původního stavu. Kontrola průlivu totiž představuje mimořádně silnou strategickou výhodu. Írán tak může rozhodovat, kdo bude obchodovat bez komplikací a kdo pocítí ekonomický tlak nebo zdržení. Svět zároveň znovu zjišťuje, že i v době moderních technologií dokáže několik raket a jeden úzký námořní průliv rozkolísat ekonomiku rychleji než půlka summitů o stabilitě a bezpečnosti.
Amerika zjišťuje, že svět už nevypadá jako dřív
Kagan upozorňuje, že případná americká porážka by měla mnohem širší důsledky než pouze situaci na Blízkém východě.
Země závislé na energiích z Perského zálivu by si musely začít vyjednávat vlastní dohody přímo s Íránem. Pokud totiž Spojené státy se svým silným námořnictvem nedokážou zajistit bezpečný průchod Hormuzským průlivem, jen těžko to zvládne některý menší stát nebo koalice.
Současná krize podle Kagana zároveň ukazuje, jak rychle se mohou vyčerpávat zásoby zbraní a vojenské kapacity bez jasného výsledku.
Spojenci Spojených států v Evropě a Asii proto začínají přemýšlet, jak dlouho by Amerika zvládla případné další velké konflikty. A právě tady přichází nejtvrdší ironie celé situace. Země, která dlouhé roky působila jako symbol globální stability, dnes sama řeší, zda dokáže udržet kontrolu nad konfliktem, který měl původně demonstrovat její sílu.
Kagan na závěr upozorňuje, že svět se začíná stále rychleji přizpůsobovat „post-americké“ éře. Dominance Spojených států v Perském zálivu podle něj slábne a současná krize může být pouze první ukázkou širší změny globálního uspořádání.
A možná právě v tom spočívá největší paradox celé situace. Amerika chtěla světu znovu ukázat sílu. Místo toho dnes finanční trhy nervózně sledují ceny ropy, spojenci počítají rizika a Washington hledá způsob, jak konflikt ukončit tak, aby ústup nepůsobil jako porážka v přímém přenosu.
