Trump zjistil, že „silné karty“ někdy shoří dřív než ropa v Perském zálivu

Írán podle historika posílil svou pozici. Washington mezitím zjišťuje, že bombardování není powerpoint.

Tématu se věnoval americký magazín The Atlantic a následně také český server Novinky.cz, který upozornil na mimořádně ostrý komentář historika a experta na mezinárodní vztahy Robert Kagan. Ten tvrdí, že Spojené státy utrpěly v konfrontaci s Íránem porážku, kterou podle něj nepůjde jednoduše zamést pod koberec ani přepsat dalším vítězným projevem před kamerami. A právě tady začíná největší ironie celé situace. Země, která desítky let učila svět, jak se „udržuje pořádek“, dnes sleduje region, kde jí přibývá protivníků rychleji než tiskových konferencí o strategickém úspěchu.

Kagan ve svém komentáři připomíná, že ani historické katastrofy jako útok na Pearl Harbor nebo pozdější porážky ve Vietnamu a Afghánistánu nezpůsobily podle něj tak zásadní oslabení globální pozice Spojených států. Současný konflikt s Íránem ale označuje za jiný typ problému. Nejde totiž jen o ztracené bomby, miliardy dolarů nebo další televizní debaty o tom, kdo koho „varoval“. Podle historika se mění samotná rovnováha sil v regionu. Írán získává větší vliv a Washington poprvé po dlouhé době působí dojmem velmoci, která hlasitě vyhrožuje, ale zároveň velmi opatrně kontroluje cenu benzínu u vlastních čerpacích stanic.

Trumpova administrativa podle Kagana narazila na realitu, která se nevejde do jednoduchých sloganů. Spojené státy a Izrael bombardovaly íránské cíle více než měsíc, podařilo se jim zasáhnout část vojenské infrastruktury i některé představitele režimu, ale hlavní cíl zůstal nedotčený. Íránský režim nespadl, žádné zásadní ústupky nepřišly a místo rychlého triumfu vznikl další konflikt, u kterého svět nervózně sleduje ceny ropy, plynu a akciových trhů. V moderní geopolitice totiž často nevyhrává ten, kdo vypálí více raket, ale ten, kdo vydrží déle sedět na energetickém kohoutku.

Hormuzský průliv: místo, kde se světová ekonomika umí potit rychleji než politici

Kagan upozorňuje hlavně na význam Hormuzského průlivu. Právě tudy proudí významná část světové ropy a plynu. Pokud by došlo k dlouhodobému omezení dopravy, dopady by pocítila nejen Evropa nebo Asie, ale také samotné Spojené státy. A zde se satira píše téměř sama. Desítky let poslouchal svět řeči o vojenské dominanci Západu, ale nakonec může globální ekonomiku dostat do kolen několik strategických úderů na energetickou infrastrukturu a pár tankerů čekajících ve frontě.

Historik připomíná také moment, kdy Izrael zasáhl plynové pole South Pars a Írán odpověděl útokem na katarské průmyslové centrum Ras Laffan.

Škody podle něj mohou ovlivňovat produkci ještě roky.

Donald Trump následně oznámil moratorium na další útoky proti energetickým cílům a později podpořil příměří, přestože Írán podle Kagana neudělal žádný zásadní ústupek. Jinými slovy: svět se během několika dnů znovu přesvědčil, že mezi válečnými projevy a reálnou ekonomikou existuje rozdíl asi jako mezi hollywoodským trailerem a účtem za elektřinu.

Další ironický moment celé situace spočívá v tom, že právě část amerických konzervativních komentátorů ještě před několika lety tvrdila, že tvrdý postup vůči Íránu obnoví respekt k americké síle. Jenže místo demonstrace absolutní dominance dnes svět sleduje spíše nervózní geopolitickou partii, kde každá další eskalace může rozkolísat světové trhy. A finanční trhy bývají často upřímnější než tiskoví mluvčí. Stačí několik zpráv o možném omezení dodávek ropy a investoři začnou panikařit rychleji než politici při otázce na cenu pohonných hmot před volbami.

Svět sleduje další válku, ale hlavně cenu ropy a benzínu

Konflikt kolem Íránu zároveň znovu ukazuje proměnu světového řádu. Zatímco během devadesátých let působily Spojené státy jako téměř neotřesitelná globální autorita, dnešní situace je mnohem složitější. Vliv posiluje Čína, aktivnější roli hraje Rusko a státy Perského zálivu stále více přemýšlejí pragmaticky podle vlastních ekonomických zájmů. Starý model, kdy Washington vydal prohlášení a spojenci automaticky přikývli, dnes funguje podstatně méně. Moderní geopolitika totiž připomíná spíše obchodní jednání než hollywoodský film o záchraně světa.

Další věcí, kterou komentář nepřímo otevírá, je únava americké veřejnosti z nekonečných zahraničních konfliktů. Po zkušenostech z Afghánistánu a Iráku už velká část společnosti slyší slova o „nutné vojenské operaci“ s výrazně menším nadšením než před dvaceti lety. Američané dnes mnohem častěji řeší inflaci, ceny bydlení nebo drahé energie. A právě to vytváří pro politiky nepříjemný paradox. Každý prezident chce působit jako rozhodný vůdce, ale zároveň dobře ví, že voliče často více rozčílí drahý benzín než televizní mapa Blízkého východu.

Do celé situace navíc vstupují prezidentské volby a tvrdý domácí politický boj.

Trump dlouhodobě vystupuje jako politik, který umí „uzavírat dohody“ a ukazovat sílu. Jenže Kaganův komentář míří přesně opačným směrem. Tvrdí, že konflikt ukázal limity amerického vlivu a také skutečnost, že ani největší armáda světa nedokáže jednoduše přepsat realitu regionu, kde se střetávají energetické zájmy, náboženství, obchod i mocenské ambice několika států současně.

A možná právě v tom spočívá nejostřejší ironie celé krize. Velmoci dál mluví o strategických vítězstvích, historických misích a obranných operacích, zatímco běžní lidé po celém světě mezitím sledují hlavně jediné číslo — kolik bude stát benzín příští týden.