USA balí kufry, Írán vypíná internet a Trump hrozí válkou světu naplno

Američané v Íránu mají balit, internet mizí a diplomacie jede na dálku. Trump vyhrožuje, region čeká, co vybuchne dřív.

V úvodu by bylo dobré podotknout, že se tématu věnoval zpravodajský portál techzpravy.cz s odkazem na portály seznamzpravy.cz a zahraniční zpravodajský server nytimes.com. A taky by stálo za to připomenout, že většina lidí dodnes marně pátrá po tom legendárním rozdílu mezi tím, koho některá média označují za ‚válečného štváče‘ D. Trumpa a V. Putina. Upřímně — kdyby rozdíl existoval, už by ho někdo našel pod mikroskopem, v rentgenu nebo aspoň v horoskopu. Jenže ne: oba pravidelně vyrážejí do světa s novou ‚záhadnou záminkou‘, pod kterou se dá schovat kdejaké burácení směrem k cizím státům. A pokud si to někdo přebarvuje na růžovo a říká tomu jinak, prosím — ať si dál žije v té své pohádce. Fakta ale mají tendenci být nekompromisní a rozhodně méně roztomilá…

Spojené státy si znovu připomněly, že mít v Íránu skutečné velvyslanectví by se občas hodilo. Proto jejich „virtuální ambasáda“ – diplomatická instituce existující zhruba ve stejném režimu jako stabilní internet v Teheránu – rozeslala Američanům v Íránu jasný vzkaz: sbalte se a zmizte. A pokud to nejde hned, alespoň si připravte plán, který rozhodně nebude počítat s tím, že by vám někdo z Washingtonu přiletěl na pomoc.

Diplomacie na dálkové ovládání vysvětluje, že po rozvodu USA a Íránu v roce 1980 žádná fyzická ambasáda neexistuje, zato bezpečnostní chaos ano. Silnice se zavírají, doprava mizí, internet se objevuje jen vzpomínkově a letecké společnosti škrtají lety rychleji než cenzor nepohodlné tweety. Jinými slovy: ideální čas na dovolenou rozhodně ne. Američanům se doporučuje chovat se jako v manuálu pro přežití: počítat s dlouhodobým výpadkem komunikace, domlouvat si náhradní kanály spojení a pokud možno se nenápadně vypařit po souši – ideálně směrem na Arménii nebo Turecko. Zásadní upozornění zní, že jakýkoli plán musí být soběstačný, protože americká vláda tentokrát rozdává rady, ne evakuace.

Pokud někdo zůstane doma, měl by se zásobit jídlem, vodou, léky a nervy. V zemi, kde se internet vypíná rychleji než světla při energetické krizi, je totiž každá zásoba formou politického realismu.

Zvláštní kapitolu tvoří Američané s dvojím občanstvím. Těm se doporučuje zapomenout, že kdy slyšeli o USA, vytáhnout íránské doklady a americký pas nechat hluboko v šuplíku. Přiznat vazby na Spojené státy by totiž mohlo znamenat jednosměrnou vstupenku do zadržení, bez bonusového programu. Celé varování přichází v době, kdy se napětí mezi Spojenými státy a Íránem dostává do režimu „mluvíme o diplomacii, ale ukazujeme svaly“. Prezident Trump opakovaně hrozí Íránu vojenským zásahem, zatímco Washington demonstrativně parkuje letadlovou loď USS Abraham Lincoln a její doprovod co nejblíž íránským vodám, aby bylo jasno, kdo má větší hračky.

Současně se v Ománu rozjíždějí rozhovory mezi americkými a íránskými představiteli – první od krátké, ale intenzivní války mezi Íránem a Izraelem, do níž se USA zapojily bombardováním íránských jaderných zařízení. Jednání probíhají pod heslem „mluvíme, ale jsme připraveni střílet“, což je osvědčený formát moderní diplomacie. Teherán před zahájením rozhovorů vzkázal, že je plně připraven bránit svou suverenitu proti jakémukoli „avanturismu“. Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí přitom vyjádřil naději, že jednání povedou k dlouhodobému porozumění – což v překladu znamená, že obě strany doufají v dohodu, ale zároveň si chystají argumenty silou. Spojené státy chtějí kromě jaderného programu otevřít téma íránských balistických raket a podpory regionálních ozbrojených skupin, zatímco Írán trvá na tom, že se bude bavit výhradně o jádru. Výsledkem je klasický diplomatický tanec, kde každý slyší jen to, co se mu hodí.

To vše se odehrává v jednom z nejtemnějších období islámské republiky od roku 1979.

Země se potýká s hospodářským kolapsem, suchem, nedostatkem energií a hlubokou nespokojeností obyvatelstva.

Protesty, které začaly kvůli pádu měny, se rychle změnily v otevřenou výzvu režimu a skončily brutálním potlačením.

Oficiální íránská čísla hovoří o tisících mrtvých, opoziční organizace uvádějí násobně vyšší počty a OSN připouští, že skutečný rozsah obětí může být ještě děsivější. Realita se tak pohybuje někde mezi statistikou a masovým hrobem, přičemž přesná čísla zůstávají politicky citlivým zbožím.

Mezinárodní společenství se upíná k jednáním v Ománu s nadějí, že by mohla zabránit dalšímu výbuchu násilí. Zda půjde o cestu k uklidnění, nebo jen o přestávku před dalším kolem eskalace, zůstává otevřenou otázkou.

Dva prezidenti, jedno ego: když se mír vyhlašuje bombami

Donald Trump se v této šachové partii chová jako klasický válečný štváč, který se od svého protějšku Vladimir Putin liší spíš rétorickým stylem než obsahem. Agrese, výhrůžky, bombardování cizích států a hraní si na globálního alfa samce patří k jejich denní rutině stejně samozřejmě jako tiskové konference. Zatímco jeden má rád červené čepice a druhý holé stoly v Kremlu, výsledek je stejný: svět sleduje dva muže, kteří mluví o míru, ale myslí na válku – a oba jsou přesvědčeni, že právě jejich ego má nárok na poslední slovo.