Vláda shora, lidé dole: Pekarová popsala styl moci, který Česko dobře zná

V otevřeném rozhovoru zazněla tvrdá slova o politice bez empatie, kdy se rozhoduje nad hlavami lidí a dialog zůstává jen na papíře.

Tématu stylu vládnutí a vztahu moci k občanům se věnoval známý portál seznamzpravy.cz, který dlouhodobě mapuje politické dění na základě rozhovorů, dat a širších souvislostí. Právě zde zazněla slova, jež znovu otevřela starou otázku, zda česká politika dokáže mluvit s lidmi, nebo pouze k nim. Rozhovor nepůsobil jako osobní útok, ale jako diagnóza systému. Nešlo o emoce, ale o zkušenost. A ta je v politice často cennější než jakákoli statistika.

Bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová popsala pocit, který si mnoho lidí v Česku spojuje především s érou vládnutí Andreje Babiše. Podle ní šlo o styl, kdy moc vystupovala technokraticky, sebejistě a s minimální ochotou vysvětlovat. Rozhodnutí přicházela shora a občan měl často jen možnost je přijmout. Tento model sice může působit efektivně, ale dlouhodobě vytváří odstup. A odstup je přesně to, co demokracii oslabuje.

Rozhovor pro server seznamzpravy.cz se nesl v tónu, který byl spíše analytický než konfrontační. Pekarová Adamová nepoužívala silná hesla, ale popisovala mechanismy moci. Právě to dodalo celé debatě váhu. Nešlo o to, kdo komu co vyčítá, ale jaký obraz státu si lidé odnášejí. A ten obraz podle ní v minulosti často nevzbuzoval důvěru. Jedním z klíčových motivů bylo odtržení politického rozhodování od každodenní reality. Politika podle ní příliš často pracovala s tabulkami, grafy a manažerským jazykem. Lidé však žijí v jiném světě, kde se neřeší makroekonomika, ale účty, práce a jistoty.

Pokud tento rozdíl politici ignorují, vzniká napětí. A napětí se dříve či později projeví.

Když stát mluví jazykem korporace

Pekarová Adamová upozornila, že styl vládnutí připomínal spíše řízení firmy než správu veřejných věcí. Tento přístup je sice přehledný, ale chladný. Občan se v něm mění v položku, nikoli partnera. Politika tím ztrácí lidský rozměr. A bez něj se z demokracie stává jen administrativní cvičení.

V rozhovoru zaznělo, že právě tento manažerský styl byl typický pro předchozí vládní éru. Rozhodování probíhalo rychle, často bez širší diskuse. Kritika byla vnímána jako překážka, nikoli jako korektiv. To mohlo krátkodobě fungovat, ale dlouhodobě to podrývalo důvěru. Důvěru, kterou nelze řídit shora.

Podle Pekarové Adamové se tím vytvářel dojem, že stát ví lépe než lidé sami, co je pro ně dobré. Tento paternalismus je v českém prostředí historicky citlivé téma. O to silněji na něj veřejnost reaguje. Pokud se k tomu přidá slabá komunikace, vzniká pocit nadřazenosti. A ten je pro politiku toxický.

Debata se nevyhýbala ani otázce odpovědnosti. Pekarová zdůraznila, že politická moc musí nést následky svého stylu. Nestačí jen vyhrávat volby a řídit stát. Je nutné udržovat vztah s veřejností. Jakmile se tento vztah přeruší, politika ztrácí legitimitu.

Pocit moci bez dialogu

Celý rozhovor připomněl, že demokracie není jen o volbách, ale o každodenním dialogu. Pekarová Adamová uvedla, že právě dialog v minulosti často chyběl. Lidé měli pocit, že jejich hlas není slyšet. Tento pocit je nenápadný, ale nebezpečný. Postupně totiž vede k rezignaci. Podle jejích slov nebyl problém v jednotlivých opatřeních, ale v jejich prezentaci. Politika často zapomínala vysvětlovat smysl rozhodnutí. Občan pak viděl jen důsledky, nikoli důvody. A bez důvodů se důvěra nebuduje. Jen se ztrácí.

Satirický rozměr celé situace spočívá v tom, že moc se často diví reakci lidí. Politici mluví o nevděku a nepochopení. Přitom sami vytvořili prostředí, kde pochopení nemohlo vzniknout. Je to paradox, který se v české politice opakuje. A pokaždé se tváří jako překvapení. Pekarová Adamová v rozhovoru nepůsobila jako soudce, ale jako svědek. Popsala zkušenost, kterou sdílela s mnoha lidmi napříč politickým spektrem. Nešlo o ideologii, ale o styl. A styl je často důležitější než obsah. Protože určuje, jak je obsah přijímán.

Média jako lupa na politiku

Rozhovor také ukázal význam médií v demokratickém systému. Právě média dokážou pojmenovat to, co si lidé myslí, ale neumějí formulovat.

Podle Pekarové je jejich role nezastupitelná. Bez nich by se mnoho problémů zametlo pod koberec. A koberec české politiky už je poměrně vysoký.

Zaznělo, že média nejsou nepřítel, ale nástroj kontroly. Politici, kteří to nechápou, dělají chybu. Kritika není útok, ale zpětná vazba. Pokud ji moc ignoruje, izoluje se. A izolovaná moc ztrácí kontakt s realitou.

Ironií celé situace je, že politika často mluví o lidech, ale málokdy s nimi. Vzniká tak zvláštní monolog, ve kterém se stát uklidňuje vlastními slovy. Občan se v něm stává posluchačem bez možnosti odpovědi. Takový model však dlouhodobě nefunguje.

Závěrem rozhovoru zazněla výzva k pokoře. Pokoře vůči lidem, kteří stát financují a legitimizují. Bez ní se žádná vláda neobejde. A bez ní se žádná politická éra neobejde bez hořkého konce.

Celý rozhovor tak nepůsobil jako osobní výpad, ale jako varování...

Varování před stylem moci, který se v Česku už jednou neosvědčil. Pokud se má politika posunout dál, musí změnit nejen rozhodnutí, ale i způsob, jakým k lidem přistupuje. Jinak se bude historie opakovat, jen s jinými jmény.