Štěpán Kozub předvedl pozoruhodný experiment. Stačilo několik slov ze stand-upového vystoupení a z komediálního večera se stal celonárodní seminář o hranicích humoru. Když se herec zeptal učitelky speciální školy, zda pracuje „s degenama“, rozesmál část sálu a následně rozčílil část veřejnosti.
Sobotní glosa bulvárního serveru eXtra.cz kritizovala nejen samotnou poznámku, ale především Kozubovu reakci na nesouhlas. Komik totiž nejprve vzkázal, že černý humor vysvětlovat nebude. Výborný začátek. Vtip se nemusí líbit každému, ale jakmile někdo projeví pochybnosti, může se z něj stát kulturní negramot, kterému zřejmě chybí příslušné osvědčení o způsobilosti ke smíchu.
Když komik vysvětluje, proč nic vysvětlovat nemusí
Kozub má samozřejmě právo dělat drsný humor. Stejně jako diváci mají právo považovat některé jeho výstupy za nepovedené. Jenže původně odmítané vysvětlování nakonec dostalo vlastní pokračování.
Jak popsal server iDNES.cz, herec v sobotu na Instagramu zdůraznil, že na jevišti pracuje s rolí, nadsázkou a ironií, nikoli s doslovným vyjadřováním svých osobních názorů. Připomněl také, že podle jeho slov putovalo z jeho vystoupení 1,5 milionu korun na dětskou onkologii. To je záslužná pomoc, pokud jde o uvedenou částku a její skutečné využití. Jenže dobročinnost není univerzální razítko, kterým lze dodatečně označit každý fór za povedený. Kdyby tomu tak bylo, stačilo by před vystoupením předložit potvrzení o charitativním daru a kritici by museli odložit tužky.
Černý humor není neprůstřelná vesta
Do debaty vstoupila také kapela The Tap Tap, jejíž členové mají se zdravotním znevýhodněním osobní zkušenosti. Pro iDNES.cz upozornili na rozdíl mezi humorem o handicapu a zesměšňováním lidí s handicapem. Leoš Mareš naopak v Kozubově scénce vidí kritiku společenského pokrytectví. A právě to je na celé kauze zajímavé. Jeden divák slyší provokaci, druhý společenskou satiru a třetí pouze lacinou urážku. To není důkaz, že se česká společnost zbláznila. To je obyčejný důsledek toho, že humor nemá jednotný ceník ani povinnou interpretaci.
Komik může zkoušet hranice vkusu, ale nemůže požadovat, aby mu za každý překročený kilometr veřejnost slavnostně předala diplom. Černý humor je náročná disciplína. Ne proto, že musí být za každou cenu vulgární, ale protože bez inteligentní pointy zůstane z celé odvahy jen nadávka s drahou vstupenkou.
Největší paradox celé aféry přitom neleží v jednom nepovedeném nebo nepochopeném vtipu. Spočívá v tom, jak rychle se z diskuse o humoru stává zápas o nedotknutelnost jeho autora.
Část kritiků by nejraději určovala, co ještě smí zaznít na jevišti. Někteří obhájci zase působí dojmem, že vstupenka na stand-up obsahuje také závazek nikdy se neurazit. Obojí míjí podstatu svobodné komedie.
Skutečný komik nepotřebuje komisi, která mu schválí každou pointu, ani fanouškovskou ochranku, která za něj umlčí nesouhlas.
Potřebuje odvahu riskovat, že jeho nejlepší nápad tentokrát jednoduše nevyšel.
Štěpán Kozub má bezpochyby výrazný komediální talent a jednu kontroverzi nelze vydávat za rozsudek nad celou jeho kariérou. Talent však není doživotní předplatné na obdiv. Publikum se může smát, mlčet, odejít nebo napsat kritickou recenzi. A právě v tom spočívá svoboda, na kterou se umělci tak rádi odvolávají.
Největší tragédií pro komika totiž není nepovedený vtip. Je to okamžik, kdy si začne myslet, že poslední slovo v debatě o jeho humoru musí mít vždycky on. Smích se nedá přikázat, potlesk vynutit a respekt vyžádat fakturou za prodané vstupenky. Když se pointa nepovede, ještě pořád lze napsat lepší. Horší je, když se z komika stane vlastní nejvěrnější fanoušek a z publika obžalovaný, který se provinil tím, že se nezasmál.
