Hrad s vládou válčí, Macinka klopýtá a Klaus s vážností velí chaosu, který už dávno nikdo neřídí.
Když se mezi Hradem a vládou rozhoří další „nezastavitelná válka“, Macinka opět zakopne o vlastní rétoriku a Klaus s vážností generála komentuje chaos, který by v jeho době prý nikdy nenastal. A publikum jen sleduje, jak se politická scéna mění v nekonečný folklór.
Server Echo24.cz informoval, že bývalý prezident Václav Klaus znovu vstoupil na scénu jako neúnavný politický komentátor všeho, co se mezi Hradem a vládou hýbe. A protože se hýbe prakticky všechno, Klaus má žně. Podle něj je válka mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládou Andreje Babiše nejen nezastavitelná, ale také dokonale předvídatelná – což je ironie sama o sobě, protože česká politika se jinak vyznačuje hlavně tím, že nepředvídatelná je úplně ve všem.
Politická válka, která se tváří jako opera
Klaus s vážností dirigenta tvrdí, že konflikt není o jednotlivých osobách, ale o zásadně odlišných politických pohledech. To je samozřejmě pravda, jen je fascinující, že to říká člověk, který kdysi dokázal přežít i vlády, které „nemohl milovat“, a přesto se mu nerozpadla republika na prach. Dnes se však zdá, že stačí jeden summit NATO v Ankaře a politická scéna se rozkmitá jako rozladěné housle.
Prezident Pavel se podle Klause ocitl v opozici vůči vládě tak hluboké, že by se tam vešla i menší delegace. A když se spor o účast na summitu začal přelévat do médií, bylo jasné, že se nejedná o běžný konflikt, ale o plnohodnotnou operu s dramatickými vstupy, sóly a občasnými falešnými tóny.
A pak je tu Petr Macinka. Ten podle Klause vyhrotil situaci svými „neohrabanými způsoby“. Neohrabanost je v tomto případě velmi jemné slovo – Macinka totiž dokáže vyvolat konflikt i tam, kde by jiní dokázali vyvolat maximálně úsměv. Jeho zásahy do debaty o summitu NATO připomínají balet, který se tančí v gumácích: hlasité, těžkopádné, ale rozhodně nezapomenutelné.
Klaus sám přiznává, že Macinka je poslední člověk, který by se s ním radil o svých výrocích. To je vlastně uklidňující – kdyby se radil, možná by se politická scéna rozkmitala ještě víc. A když se Macinka zapojil do incidentu ve Strážnici, kde publikum vypískalo ministra kultury Otu Klempíře, bylo jasné, že folklór už není jen o tanci a zpěvu, ale i o politických výstupech, které by se daly prodávat jako samostatné představení.
Klaus označil chování obou politiků za nerozumné. Což je milé, protože v české politice je nerozumnost často považována za standardní pracovní nástroj.
Ústavní soud jako únikový východ
Prezident Pavel se obrátil na Ústavní soud, což Klaus označil za rezignaci na politické řešení. A protože Klaus rád připomíná, že on by to nikdy neudělal, působí to dojmem, že česká politika kdysi fungovala jako švýcarské hodinky. Dnes však připomíná spíš budík, který zvoní, i když ho nikdo nenastavil.
Klaus dokonce naznačil, že předběžné opatření mohlo být připraveno dopředu. To je v českém kontextu vlastně docela realistické – tady se totiž často připravuje všechno dopředu, jen ne to, co by se připravit mělo.
A když Macinka použil výraz „ústavní puč“, Klaus ho odmítl. Ne proto, že by situace byla klidná, ale proto, že podle něj jde o snahu změnit charakter ústavního systému. Což je věta, která zní tak vážně, že by se dala vytesat do kamene – kdyby ovšem nebyla pronesena uprostřed politického chaosu, který připomíná spíš improvizaci než systém.
Kdo vyhraje příště? Ten, kdo se vůbec přihlásí
Klaus je přesvědčen, že Petr Pavel v roce 2028 mandát obhájí. Ne proto, že by byl neporazitelný, ale proto, že podle něj neexistuje alternativa. To je vlastně největší satira celé situace: prezidentská volba, která se tváří jako soutěž, ale soutěžící se do ní nehlásí.
Podle seniora – komentátora Klause budou kandidovat „okrajové bytůstky“, které nemají šanci. A když Miloš Zeman označil za optimálního kandidáta Radka Vondráčka, který to okamžitě odmítl, bylo jasné, že česká politika se ocitla v bodě, kdy i nominace působí jako žert.
Deset vět o tom, proč je česká politika nekonečný kabaret
Česká politická scéna dnes připomíná estrádu, která běží bez režiséra. Každý den přináší nové konflikty, které se tváří jako zásadní, ale často jsou jen hlučné. Macinka dokáže vyvolat drama i tam, kde by jiní vyvolali jen tiskovou zprávu. Klaus komentuje situaci s vážností, která kontrastuje s chaosem kolem něj. Prezident Pavel se snaží působit státnicky, ale ocitá se v bitvách, které si nevybral. Ústavní soud se stává kulisou, kterou politici používají jako únikový východ. Folklórní festivaly se mění v improvizované politické arény. Volby v roce 2028 vypadají jako závod, ve kterém běží jen jeden člověk. Politická scéna se tváří vážně, ale její absurdita je stále viditelnější. A největší satira je, že to všechno považujeme za normální.
Použité zdroje: Echo24.cz, test.berypixel.cz/
