Poslanci SPD zjistili, že ve vládě nejsou rovnocenní. Politika umí překvapit

SPD začala řešit, že ji ANO přehlíží. Ve vládě prý zjistili, že loajalita bez vlivu bolí dost.

Tématu se věnoval web Novinky.cz. Vládní soužití mezi ANO a SPD začíná připomínat dlouhodobé manželství, ve kterém jedna strana ještě věří na partnerský dialog a druhá už dávno vybírá nové záclony bez konzultace. Poslanci SPD totiž v posledních týdnech zjistili něco, co bývá v české politice obvykle zřejmé až po několika tiskových konferencích a jednom veřejném ponížení: že premiér Andrej Babiš rozhoduje podle sebe a koaliční partneři slouží hlavně jako dekorace do záběru kamer.

Napětí vygradovalo po jmenování náčelníka generálního štábu. Ministr obrany Jaromír Zůna, nominovaný za SPD, hlasoval proti kandidátovi Miroslavu Hlaváčovi. Jenže vláda si z jeho postoje vzala asi tolik jako cestující z hlášení o zpoždění na českém nádraží. Kandidát prošel podle představ premiéra a SPD mohla maximálně sledovat, jak její odpor mizí v politickém ventilátoru.

Podle poslanců hnutí začíná být problém v tom, že SPD působí příliš poslušně. Jeden z poslanců dokonce připustil, že by hnutí mělo jednat suverénněji. Česká politika tak po letech dospěla do bodu, kdy část SPD objevila převratnou myšlenku, že pokud někdo sedí ve vládě, mohl by občas zkusit prosadit i vlastní názor. Politologové by z toho možná jednou mohli napsat studii o opožděném nástupu sebevědomí.

Premiér připomněl, kdo drží volant

Další studená sprcha přišla během pondělní tiskové konference. Andrej Babiš veřejně prohlásil, že Tomio Okamura není členem vlády a nemá co vyjednávat evropské otázky týkající se dočasné ochrany pro Ukrajince. Ve světě politické diplomacie šlo asi o stejnou jemnost, jako když bagr couvá do skleníku. SPD následně oznámila, že si vše vyjasnila, což je tradiční český politický překlad pro větu: „Nejsme spokojení, ale vládu kvůli tomu bourat nebudeme.“

Předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala se snažil situaci uklidnit. Tvrdil, že každá strana má svůj program a podobné střety jsou normální. To je samozřejmě pravda. Jenže většina koaličních sporů nezačíná větou premiéra, že jeho partner vlastně není součástí rozhodování. To už připomíná pracovní poradu, kde jeden zaměstnanec zjistí, že mu zrušili přístupovou kartu, ale stále se po něm chce, aby chodil do práce.

Poslanec Tomáš Doležal už mluvil otevřeněji. Podle něj byly některé výroky vůči SPD urážlivé a výběr náčelníka generálního štábu proběhl nestandardně. Kritizoval také dlouhodobý tlak premiéra na resort obrany. SPD tak začíná zjišťovat, že v politice nestačí mít ministry. Důležité je také to, zda si někdo všimne, že tam sedí.

Celá situace navíc ukazuje širší problém českých koalic posledních let. Menší partneři často vstupují do vlády s představou, že budou ovlivňovat směřování země, ale po několika měsících zjistí, že jejich hlavní funkcí je hlasovat správně a v krizových chvílích působit jako lidský štít proti kritice. Když pak přijde veřejné ponížení, následuje tradiční fáze překvapení. Jako by někdo nastoupil do boxerského ringu a po první ráně protestoval proti fyzickému kontaktu.

SPD navíc dlouhodobě staví svou politiku na důrazu na národní suverenitu, tvrdý postoj vůči Bruselu a silná veřejná prohlášení o obraně českých zájmů. O to větší ironii vyvolává situace, kdy část vlastních poslanců tvrdí, že se jejich hnutí neumí dostatečně prosadit ani uvnitř české vlády. Evropská unie tentokrát nemusela dělat vůbec nic. Koaliční realita zvládla všechno sama.

SPD objevila kouzlo médií a zlatých vajec

Další konflikt přišel kolem pardubické Explosie. Poslankyně Marie Pošarová ostře reagovala na Babišovy výroky o možném prodeji podniku. Přirovnala firmu ke slepici snášející zlatá vejce a naznačila, že podobné úvahy vypadají na „těžký úpal“. Česká politická debata tak znovu dokázala, že ekonomická strategie se u nás nejlépe vysvětluje pomocí drůbeže.

Pošarová zároveň upozornila, že poslanci SPD často dostávají informace až z médií. To je v české vládní praxi mimořádně symbolické. Strana, která spolurozhoduje o státu, se některé kroky dozvídá stejně jako běžný občan mezi reklamou na jogurty a večerní předpovědí počasí. Pokud někdo hledal definici moderního koaličního komfortu, právě ji našel.

Za SPD dnes v kabinetu sedí vedle Zůny také ministr zemědělství Martin Šebestyán a ministr dopravy Ivan Bednárik. Ani jeden ale není členem hnutí. To vytváří zvláštní model politického fungování, kdy strana podporuje ministry, kteří do ní nepatří, a následně řeší, proč nemá dostatečný vliv. Připomíná to fotbalový klub, který nastoupí s hráči soupeře a pak se diví výsledku tabule.

Debata uvnitř SPD proto začíná směřovat k otázce, zda by ve vládě neměli sedět přímo politici hnutí. Podle Tomáše Doležala jde zatím jen o dlouhodobé úvahy. Český volič tak může zůstat v klidu. Politické zemětřesení se odkládá na neurčito, nejlépe do další tiskové konference.

Jenže právě tady se skrývá podstata celé situace. SPD se dlouhodobě profiluje jako hnutí bojující proti establishmentu, bruselskému diktátu a elitám odtrženým od reality. Nyní ale její vlastní poslanci popisují pocit, že jsou odstrkováni uvnitř vlády, které sami pomáhají držet většinu. Politika tak znovu nabídla scénář, který by scenáristé satirických seriálů odmítli jako příliš nepravděpodobný.

Další ironický rozměr celé kauzy spočívá v tom, že podobné konflikty nejsou v české politice ničím novým. Menší koaliční partneři opakovaně zjišťují, že silnější hráč určuje tempo, směr i mediální obraz celé vlády. Přesto se pokaždé tváří překvapeně, když zjistí, že tisková konference premiéra není prostor pro partnerskou terapii. V české politice totiž solidarita často končí tam, kde začínají preference a televizní kamery.

Napětí kolem obrany navíc přichází v době, kdy bezpečnostní témata dominují evropské debatě. Výběr armádního vedení je proto mimořádně citlivou otázkou. O to hlasitěji působí stížnosti SPD, že byla při rozhodování upozaděna. Vláda tak současně řeší obranu státu i obranu koaličního ega, přičemž druhý konflikt evidentně vyvolává mnohem emotivnější reakce.

Politická realita současně ukazuje ještě jednu nepříjemnou věc. Strany často voličům slibují tvrdé postoje a neústupnost, ale po vstupu do vládních struktur narazí na obyčejnou matematiku moci. Kdo drží nejsilnější pozici, ten určuje pravidla. Ostatní mohou protestovat, vydávat prohlášení nebo pořádat klubové debaty o důstojnosti. Nakonec ale stejně rozhoduje počet hlasů a kontrola nad vládním řízením.

A právě v tom spočívá největší satira celé kauzy. SPD si postavila image hnutí, které se nikdy nikomu nepodřídí. Jenže teď její poslanci veřejně popisují frustraci z toho, že je koaliční partner nebere dost vážně.

Český volič tak sleduje zvláštní politické představení, kde se rebelové rozčilují, že jim vedení nepovolilo mluvit do programu porady. A premiér mezitím pokračuje dál, protože v politice obvykle vítězí ten, kdo drží mikrofon, ne ten, kdo si stěžuje na hlasitost ozvučení.

Použité zdroje:  Novinky.cz, FaktHusty.cz