Putin sní o impériu. Rusům mezitím hrozí fronty, příděly i dřina
Rusko dál živí válku. Kreml slibuje vítězství, lidem ale může zůstat jen příděl a nekonečné fronty.
Zatímco kremelská propaganda dál maluje obraz nezlomné velmoci, ruský ekonom soudruh Igor Lipsic přes Forum24.cz popsal "velmi poutavě" budoucnost, která připomíná spíš návod na dlouhodobé státní utahování šroubů než triumfální pochod za slávou. Podle dlouholetého kritika Kremlu stojí dnešní ruský systém téměř výhradně na Vladimiru Putinovi, což je v praxi asi stejně stabilní konstrukce jako židle se třemi nohami schovaná pod rudým kobercem státní propagandy. Lipsic varuje, že případný odchod Putina může rozpoutat boj bezpečnostních složek, regionálních elit i mocenských skupin o kontrolu nad zemí a nad příjmy z ropy a plynu. A protože se v Rusku za poslední roky nahromadilo více ozbrojených struktur než rozumných ekonomických plánů, může mít takový střet velmi nepříjemné následky.
Ruský ekonom zároveň odmítá představu, že válka skončí jednoduše proto, že dojdou peníze. Podle něj je země schopna konflikt dál financovat, ovšem za cenu zásadní přeměny společnosti. Přeloženo do normální řeči: běžný život se může stát luxusem a stát začne rozhodovat, kdo bude pracovat, co bude vyrábět a kolik pohodlí si smí občan dovolit mezi dvěma televizními projevy o historické velikosti Ruska. Lipsic otevřeně mluví o možnosti mobilizační ekonomiky, pracovních povinností nebo přídělového systému. Země, která ještě nedávno ukazovala světu blyštivá nákupní centra, drahé restaurace a nekonečné přehlídky síly, tak může podle něj stále více připomínat model „vše pro frontu, vše pro vítězství“. Jinými slovy: cappuccino možná zůstane, jen už na něj nebude čas ani peníze.
Vítězné projevy zní hlasitěji než ekonomická realita
Lipsic tvrdí, že Vladimir Putin žije v „iluzorním světě vítězných hlášení“. A právě to je podle řady analytiků jeden z největších problémů autoritářských režimů. Když se moc soustředí do rukou jednoho člověka, okolí postupně přestane nosit špatné zprávy. Statistiky se uhlazují, problémy schovávají a realita se mění v prezentaci pro vedení. Kreml dál mluví o růstu ekonomiky a stabilitě, jenže zároveň přibývá bankrotů, zadlužených domácností i podniků, které začínají narážet na vysoké úroky a nedostatek pracovní síly.
Ruská centrální banka drží úrokové sazby na velmi vysokých hodnotách, aby brzdila inflaci, kterou dál přiživují obrovské válečné výdaje. Část mužů odešla na frontu, další zemi opustili a zbrojní průmysl mezitím vysává zaměstnance z civilních sektorů. Válečná ekonomika sice krátkodobě vytváří pracovní místa, ale zároveň deformuje celé hospodářství. Továrna vyrábějící munici možná zaměstná tisíce lidí, jenže stát zároveň přichází o investice, modernizaci i běžný ekonomický rozvoj. Je to trochu zvláštní model prosperity: čím více granátů, tím méně normální budoucnosti.
„Rusko dál prodává občanům sen o velmoci, jenže podle kritiků Kremlu může místo imperiální slávy dorazit spíš realita nekonečných front, drahého chleba a společnosti, kde bude mít granát větší prioritu než normální život.“ 🤢
Ekonom upozorňuje i na možné problémy s pohonnými hmotami po ukrajinských útocích na ruskou energetickou infrastrukturu. A zde začíná situace připomínat ironii, kterou by ještě před pár lety Kreml označil za západní propagandu. Země s jedněmi z největších energetických zásob světa řeší riziko nedostatku benzínu. To je asi podobné, jako kdyby pekařská velmoc vysvětlovala obyvatelům, že chleba bude jen pro vyvolené vlastence.
Podle Lipsice by pokračující válka mohla vést také k dalšímu růstu inflace, nezaměstnanosti a rozpadu části ekonomiky.
Zároveň upozorňuje, že přibližně pětina Rusů je dnes přímo nebo nepřímo finančně závislá na vojenském průmyslu. Dokud běží válečné zakázky, přicházejí platy. Jakmile by konflikt skončil, velká část lidí nebude vědět, co dál. Vzniká tak nebezpečný paradox: válka ničí ekonomiku, ale zároveň vytváří skupiny, které jsou na ní existenčně závislé.
Dalším problémem zůstávají západní sankce a ztráta evropského trhu s energiemi. Rusko sice dál prodává ropu a plyn jinam, jenže často za méně výhodných podmínek a s vyššími náklady. Evropa mezitím výrazně snížila závislost na ruských surovinách a Kreml tak přišel o jeden z nejdůležitějších zdrojů stabilních příjmů.
Moskva se zároveň stále více opírá o spolupráci s Čínou, což působí poněkud paradoxně u státu, který roky vyprávěl světu o absolutní geopolitické nezávislosti.
Kreml sní o velmoci, Rusko se učí žít ve válečném režimu
Lipsic zároveň odmítá možnost návratu ke klasické sovětské centrálně řízené ekonomice. Podle něj dnešní Rusko nemá dostatek lidí ani zkušeností, aby podobný systém fungoval efektivně. Sovětský model stál na obrovském aparátu plánovačů, úředníků a tvrdé státní kontrole. Současné Rusko je spíše směsí státního kapitalismu, oligarchických zájmů a mocenských vazeb, kde loajalita často znamená větší hodnotu než schopnosti.
Právě zde se podle kritiků Kremlu ukazuje největší rozpor celé situace. Ruské vedení mluví o návratu historické velikosti, ale stále více se posouvá k modelu, kde stát řeší mobilizaci společnosti, kontrolu ekonomiky a válečné hospodářství.
Země, která chtěla světu ukázat sílu moderní velmoci, tak může stále častěji připomínat stát, kde se obyčejní lidé učí hlavně dvě věci: držet krok a neptat se příliš nahlas.
A právě v tom spočívá možná nejtvrdší ironie celé situace. Kreml dlouhé roky tvrdil, že Rusko povstává silnější než kdy dřív. Jenže čím hlasitěji propaganda mluví o vítězství, tím více ekonomických problémů začíná prosakovat na povrch. Luxusní obrazy stability se pomalu střetávají s realitou vysokých cen, zadlužení, závislosti na válečných zakázkách a společnosti, která si zvyká na život v permanentní mobilizaci. Z velkolepé demonstrace síly tak může nakonec zůstat hlavně velmi drahá lekce o tom, že válka se dá propagandisticky prodávat dlouho, ale ekonomické účty chodí vždycky bez ideologických příkras.
Použité zdroje: Forum24.cz, FaktHusty.cz
