Hokejové MS připomíná lunapark. Hvězdy mizí, ale pokladna IIHF dál zvoní
Hokejové MS čelí kritice kvůli kvalitě turnaje. Hvězdy chybí, ale pásová výroba medailí dál běží naplno!
Tématu se věnoval server Aktuálně.cz, který popsal rostoucí kritiku současného formátu mistrovství světa v hokeji. Ve chvíli, kdy se ve Švýcarsku rozehrává čtvrtfinále, se znovu naplno otevřela otázka, zda turnaj ještě skutečně představuje vrchol světového hokeje, nebo spíš každoroční povinnou jízdu, kterou už mnozí absolvují jen proto, že je v kalendáři. A čím déle šampionát pokračuje, tím hlasitěji zní poznámky, že některé zápasy připomínají spíš veřejný trénink než boj elitních reprezentací.
Švédská média si letos zvlášť smlsla na výkonech Tre kronor. Švédové sice postoupili do čtvrtfinále, ale jejich cesta působila místy tak kostrbatě, že novináři začali zpochybňovat nejen tým samotný, ale celý koncept turnaje. Když Italové za dvě třetiny vystřelí na branku šestkrát a Slovinci sedmkrát, vzniká zvláštní druh sportovní atmosféry. Fanoušek si chvíli není jistý, zda sleduje světový šampionát, nebo demonstraci obranného pásma pro začínající hokejové nadšence.
Hans Abrahamsson ze švédského Sportbladetu nechodil kolem mantinelu dlouho. Přirovnal mistrovství světa ke slavnému trhu v Kiviku a naznačil, že z kdysi prestižního turnaje se pomalu stává festival vlajek, kostýmů a povinného mezinárodního optimismu.
Jinými slovy: sportovní kvalita ustupuje tomu, aby měl turnaj co nejvíce účastníků, co nejvíce zápasů a ideálně i co nejvíce reklamních pauz mezi nimi. Exkluzivita podle něj mizí rychleji než puk po střele Davida Pastrňáka.
Jeho kolega Adam Johansson z Expressenu připomněl další nepříjemnou realitu. Na mistrovství světa pravidelně chybí velká část nejlepších hráčů planety, protože sezona NHL ještě běží, nebo jsou hvězdy po dlouhém ročníku jednoduše vyčerpané. Vzniká tak zvláštní produkt, který se tváří jako absolutní vrchol reprezentací, ale zároveň na něm často nejsou ti největší hráči. Trochu jako kdyby Formule 1 uspořádala mistrovství světa bez poloviny jezdců a pak slavnostně rozdávala trofeje za účast.
Dva týdny hokeje a občas i povinné bruslení kolem výsledku
Kritika se netýká jen slabších týmů. Problémem je i samotná délka turnaje. Mistrovství trvá dva a půl týdne a systém se šestnácti týmy vytváří řadu utkání, jejichž výsledek bývá prakticky jasný už po první třetině. Fanoušci čekají na klíčové zápasy téměř nekonečně dlouho a mezitím sledují duely, které připomínají spíš předehru k opravdovému turnaji. Hokejový maraton se tak místy mění v test odolnosti diváků i komentátorů.
Do celé debaty navíc výrazně vstoupil návrat hráčů NHL na olympijské hry. V Miláně se představily skutečné hvězdy světového hokeje a NHL zároveň plánuje pravidelně obnovovat Světový pohár.
To znamená jediné: mistrovství světa bude v některých letech bojovat nejen o prestiž, ale i o samotný zájem elitních hráčů. A zatímco NHL prodává globální show s nejlepšími hokejisty planety, IIHF dál přesvědčuje veřejnost, že květnový maraton je stále vrcholem sezony.
Právě přebytek turnajů označují kritici za největší problém. Abrahamsson otevřeně říká, že logickým řešením by bylo nepořádat mistrovství světa v sezonách, kdy probíhá olympiáda nebo Světový pohár. Jenže logika bývá ve sportovním byznysu často vítána asi stejně srdečně jako účetní kontrola v den prémií. Každý turnaj totiž znamená další televizní práva, sponzory, reklamu a příjmy, které se jen těžko odmítají.
A právě tady přichází moment, který celou situaci posouvá do téměř dokonalé sportovní ironie. IIHF obhajuje každoroční mistrovství tím, že zisky pomáhají financovat rozvoj hokeje po světě. Peníze z velkého turnaje podporují nižší soutěže, šampionáty nižších kategorií i rozvoj hokeje v zemích, kde se led často hledá složitěji než kvalitní obránce v oslabení. Ekonomicky to smysl dává. Jenže zároveň to vytváří paradox, kdy samotný vrcholný turnaj začíná podle kritiků ztrácet vlastní výjimečnost.
Hokej jako produkt: čím víc zápasů, tím víc spokojených pokladen
Moderní sport už dávno není jen sportem. Je to permanentní obsahová výroba. Každý měsíc nový turnaj, nová trofej, nová marketingová kampaň a nový slogan o historické události. Hokej se v tomhle směru nijak neliší. Fanoušek dnes sotva vstřebá konec jedné reprezentační akce a už slyší reklamu na další „zásadní“ mezinárodní podnik. Výjimečnost se postupně rozpouští v nekonečné sérii povinných vrcholů sezony.
Zajímavé je, že podobnou debatu nezažívá jen hokej. Kritika přebujelého kalendáře se v posledních letech objevuje i ve fotbale, tenisu nebo basketbalu. Sportovní federace neustále rozšiřují soutěže, přidávají zápasy a navyšují počet účastníků, protože více utkání znamená více příjmů. Jenže zároveň roste únava hráčů, klesá exkluzivita a fanoušek začíná mít pocit, že sleduje nekončící seriál bez finále. V hokeji je ten kontrast obzvlášť viditelný. Na jedné straně olympiáda s nejlepšími hráči planety a atmosférou skutečného vrcholu. Na druhé straně květnové mistrovství, kde některé reprezentace bojují hlavně o to, aby nedostaly dvojciferný příděl. A mezi tím vším stojí funkcionáři, kteří vysvětlují, že systém funguje dobře, protože ekonomické tabulky vypadají spokojeně.
Jenže sport není účetní uzávěrka. Fanoušci chtějí emoce, nejvyšší kvalitu a pocit výjimečnosti. Ne maraton zápasů, ve kterém se občas hledá napětí podobně obtížně jako volné místo na zimním stadionu během veřejného bruslení. Když i tradiční hokejové země začínají otevřeně zpochybňovat smysl turnaje, nejde už o drobné reptání po porážce. Je to signál, že se z kdysi prestižní značky pomalu stává produkt, který se snaží být vším pro všechny zároveň.
A možná právě v tom spočívá největší ironie celého příběhu. Hokejové mistrovství světa vzniklo jako oslava toho nejlepšího, co sport nabízí. Dnes se stále častěji vede debata o tom, zda není největším soupeřem samotného turnaje jeho vlastní nekonečná snaha být každoročně větší, delší a výdělečnější. Led zůstává stejný. Jen kolem něj přibývá stále více reklamních cedulí, turnajů a vysvětlení, proč je vlastně všechno úplně v pořádku.
Použité zdroje: Aktuálně.cz
