Satira: Burešová zpět ve víru akcí – doma by prý zbytečně „zdivočela“
Po ztrátě manžela odmítá ticho bytu. Raději vyráží mezi lidi, protože jak říká okolí – nuda je horší než smutek.
Podle informací zveřejněných bulvárním serverem Bulwar.cz se Saskia Burešová několik měsíců po smrti svého manžela Petra Obdržálka snaží znovu nacházet rovnováhu mezi smutkem a běžným životem. Žena, která po boku svého partnera prožila více než padesát let, dnes čelí situaci, na kterou neexistuje žádný univerzální návod. A jak se ukazuje, ani český národ zatím nevynalezl ministerstvo pro zvládání životních ran, takže nezbývá než pokračovat krok za krokem.
Ztráta člověka, který byl součástí každého dne po několik desetiletí, se nedá vyřídit jako reklamace vadného spotřebiče. Čas běží dál, kalendář poctivě obrací stránky, ale prázdné místo u jídelního stolu nebo v každodenních rituálech zůstává. Právě proto se moderátorka podle lidí ze svého okolí snaží nezavírat před světem dveře a nepodlehnout představě, že čtyři stěny dokážou vyřešit všechno.
Když společnost funguje lépe než domácí izolace
Někteří lidé po těžké životní ztrátě mizí z veřejného prostoru na dlouhé měsíce. Saskia Burešová ale podle dostupných informací volí jinou cestu. Postupně se vrací mezi lidi, účastní se společenských akcí a věnuje se aktivitám, které jí pomáhají udržovat kontakt s okolím.
Nedávno se objevila například na akci spojené s výběrem finalistů soutěže Muž roku. Pro pozorovatele jde možná o běžnou společenskou událost. Pro člověka, který se vyrovnává s odchodem životního partnera, však může mít podobné setkání mnohem větší význam. Připomíná totiž, že svět se sice někdy chová necitlivě tím, že se nezastaví, ale zároveň nabízí možnost nezůstat se smutkem úplně sám.
Ironie života bývá v podobných chvílích neúprosná. Zatímco člověk potřebuje čas na zpracování bolesti, okolní svět dál pořádá večírky, soutěže, oslavy i pracovní schůzky. Jako by existence dostala pokyn pokračovat bez ohledu na momentální stav lidského srdce.
Osmdesátiny na obzoru a otázka, zda je co slavit
Významnou roli v životě Saskie Burešové podle dostupných informací hraje také rodina. Žije ve společné domácnosti s vnučkou, která do každodenního režimu přináší nové podněty, energii i přirozený kontakt s mladší generací.
Právě podobné rodinné zázemí bývá často pevnějším bodem než všechny motivační příručky světa dohromady.
Společné výlety, kulturní akce nebo obyčejné každodenní fungování mohou člověku pomoci vracet se zpět do běžného rytmu. Ne proto, že by zmizela bolest, ale protože život si i přes ni dál žádá svou pozornost.
Do této životní etapy navíc přichází další velký milník. V létě čekají Saskii Burešovou osmdesáté narozeniny. Za běžných okolností by podobné jubileum téměř automaticky znamenalo oslavu, gratulace, vzpomínání na dlouhou kariéru a setkání s přáteli. Jenže letošní rok není běžný.
Podle informací z jejího okolí převažuje spíše zdrženlivost. Není divu. Když člověk nedávno přišel o partnera, s nímž strávil většinu života, představa velkolepého veselí může působit stejně přirozeně jako ohňostroj na pietním aktu.
Přátelé a kolegové by jí přesto rádi připravili důstojnou připomínku kulatého jubilea. A tak vzniká známé lidské dilema. Nezklamat své blízké, ale současně nezradit vlastní pocity. Podle dostupných informací zatím definitivní rozhodnutí nepadlo a ve hře zůstává i varianta komornějšího setkání.
Příběh Saskie Burešové připomíná jednoduchou, ale často přehlíženou skutečnost. Smutek člověka nezastaví navždy, ale ani nezmizí na povel.
Mezi vzpomínkou na minulost a nutností žít přítomností vede cesta, kterou musí každý ujít sám. A někdy je největším vítězstvím prostě to, že člověk ráno vstane, otevře dveře a nenechá samotu, aby rozhodovala za něj.
Použité zdroje: Bulwar.cz, FaktHusty.cz
