Vladimir Putin právě předvedl další mistrovskou ukázku ruské diplomacie. Zatímco mu finský prezident Alexander Stubb a norský premiér Jonas Gahr Støre telefonovali kvůli ukončení války na Ukrajině, ruská armáda se připravovala na představení, při kterém se místo argumentů používají balistické rakety.
Jak informovaly Novinky.cz, krátce po rozhovoru Rusko oznámilo odpálení mezikontinentální střely Bulava, schopné nést jaderné hlavice. Z ponorky Generalissimus Suvorov v Ochotském moři zamířila na vojenský polygon Čiža v severním Rusku, nedaleko hranic členských zemí NATO. To je přímo nádherná ukázka kremelského komunikačního talentu! Normální státník po rozhovoru o míru vydá tiskové prohlášení, poděkuje za konstruktivní jednání a nabídne další diplomatické kroky.
Moskva mezitím předvede zbraň, jejímž hlavním posláním rozhodně není rozvážet humanitární pomoc. Ještě několik podobných mírových gest a Putin může otevřít vlastní diplomatickou školu. První přednáška se bude věnovat umění podávat ruku, druhá správnému nastavení raketového odpalovacího zařízení. Absolventi dostanou certifikát, pokud přežijí závěrečnou praktickou zkoušku.
Největší absurdita celé záležitosti spočívá v kontrastu mezi slovy a činy.
Podle oficiálního sdělení norské vlády se oba severští státníci během telefonátu 27. října snažili podpořit diplomatické řešení konfliktu a snížení napětí v Evropě. Putin jim ovšem opět předkládal své požadavky a obviňoval Západ z konfrontační politiky. Následující raketový test ruské ministerstvo obrany popsalo jako plánované vojenské cvičení. Střela přitom nedopadla na území NATO, ale na ruský polygon, a není doloženo, že by její odpálení bylo přímou reakcí na telefonát. To však nic nemění na groteskním obrazu země, která neustále poučuje ostatní o bezpečnosti, zatímco sama vede útočnou válku proti sousednímu státu. Putin by zřejmě nejraději zavedl nová pravidla mezinárodní slušnosti: když Rusko odpálí raketu, jde o obranné opatření; když se jeho sousedé začnou zbrojit, představuje to nepřijatelnou provokaci. Kdyby se podobnou logikou řídili hasiči, člověk by nejdříve zapálil sousedovi střechu a potom mu vyhrožoval za to, že si pořídil hasicí přístroj. V Kremlu by takový postup patrně označili za legitimní ochranu vlastních bezpečnostních zájmů.
Putinovo jaderné divadlo. Vstupenku si nikdo nekoupil
Podle odborného serveru The Barents Observer se raketový test uskutečnil 28. října a ruské ministerstvo obrany jej označilo za úspěšný. Toto hodnocení se však nepodařilo nezávisle potvrdit. Samotná Bulava patří mezi strategické zbraně s dosahem přes osm tisíc kilometrů. Její předvedení proto není obyčejnou přehlídkou vojenské techniky, byť podobná cvičení provádějí i další jaderné mocnosti. V atmosféře pokračující ruské agrese a opakovaných jaderných výhrůžek však taková demonstrace získává mimořádně nepříjemný význam. Putin může být spokojený. Svět opět sleduje jeho vojenský arzenál a bezpečnostní analytici počítají další možné scénáře. Jenže skutečný respekt se nedá vypěstovat tím, že budete sousedům pravidelně ukazovat, jak velké máte rakety. To dokáže každý diktátor s dostatečně drahou armádou. Mnohem obtížnější je vybudovat stát, který nemusí svou důležitost neustále dokazovat hrozbou násilí.
A právě tady končí veškerá legrace. Zatímco se v Moskvě předvádějí zbraně schopné během několika okamžiků způsobit nepředstavitelnou katastrofu, na Ukrajině dál žijí rodiny, které se každý večer obávají dalšího útoku. Děti se učí rozeznávat zvuk sirén dříve, než stačí poznat všechny krásy vlastního dětství. Rodiče nevědí, zda se jejich blízcí vrátí z fronty, a lidé přicházejí o domovy kvůli mocenským ambicím jediného režimu.
Válečná štváč Vladimir Putin může nechat odpálit další Bulavu, předvádět jaderné ponorky a přesvědčovat svět, že bez jeho souhlasu se v Evropě nepohne ani jediný kámen. Jednu věc však žádná jeho raketa nedokáže: přinést skutečný mír lidem, kterým jeho válka zničila život. Až se jednou budou psát dějiny této krvavé kapitoly, nebude rozhodující počet úspěšných vojenských testů ani velikost kremelského arzenálu.
Rozhodující bude, kolik nevinných lidí muselo zemřít, než ruský prezident pochopil, že strach není úcta a vojenská síla není náhradou za lidskost. Protože odpálit raketu dokáže i armáda bez svědomí. Zastavit nesmyslné zabíjení vyžaduje něco, co se v Kremlu stále zoufale nedostává: skutečnou politickou odpovědnost.
