Slavná Evropská unie právě představila převratný diplomatický vynález: kdo nebude souhlasit dobrovolně, tomu se jednoduše zamkne rozpočet. Německý kancléř Friedrich Merz podle zpravodajského serveru Novinky podmínil německou podporu příštího sedmiletého rozpočtu EU společnou dohodou o financování Ukrajiny. Své stanovisko poslal předsedovi Evropské rady Antóniovi Costovi a deník Financial Times jej vyložil jako ultimátum. Evropští politici tak konečně našli recept na jednotu: nejprve se navzájem chytnout pod krkem a potom společně vyhlásit vítězství solidarity.
Ukrajině přitom v roce 2027 hrozí rozpočtový schodek přibližně 70 miliard eur, z nichž se EU zavázala pokrýt asi 45 miliard, jak připomíná „rádoby veřejnoprávní“ zpravodajský web ČT24.
Nejde o financování nových bruselských fontán, ale o pomoc zemi, která se brání ruské agresi. Merz ovšem k této vážné situaci přistoupil s diplomacií připomínající rozzuřeného správce domu: buď všichni zaplatí, nebo se vypne světlo v celém baráku.
Vypadá to, že německá důslednost právě povýšila ultimátum na oficiální evropský platební prostředek.
Česko „prý“ nedá Ukrajině ani korunu
Český premiér Andrej Babiš (ANO) už dříve oznámil, že Česko se na další finanční pomoci Ukrajině ani na nových úvěrových zárukách podílet nechce.
Podobně zdrženlivé jsou také Slovensko, Maďarsko a Bulharsko, takže se kolem společného evropského stolu začíná rozmáhat pozoruhodná disciplína: sedět u hostiny, ale při příchodu účtu náhle oslepnout. Berlín požaduje spravedlivé rozdělení nákladů, zatímco Praha má pro další závazky připravené elegantní a finančně nenáročné odmítnutí. Kdyby se evropská solidarita dala platit politickými prohlášeními, Ukrajina by dnes měla rozpočet nejméně na dalších sto let.
Jak upozorňuje zahraniční zpravodajský server Euronews, některé země považují financování Ukrajiny za otázku evropské bezpečnosti, zatímco jiné varují, že spojování různých rozpočtových sporů může dohodu ještě zkomplikovat. Merz přesto vytahuje hrozbu rozpočtové blokády, jako by Evropská unie byla neposlušná školní třída, které ředitel zakázal oběd, dokud poslední žák neodevzdá příspěvek. Celá sedmadvacítka tak předvádí fascinující představení, v němž se politici snaží zabránit evropskému rozkolu metodou, která rozkol spolehlivě prohlubuje. Zbývá už jen ustanovit komisi, která bude dalších šest měsíců vyšetřovat, proč se při společném postupu nikomu nechce postupovat společně.
Největší absurdita celé podívané spočívá v tom, že všichni mluví o odpovědnosti, ale každý ji zjevně chápe jako povinnost někoho jiného. Merz chce evropskou jednotu prosadit hrozbou veta, zatímco Babiš vymezuje hranice české účasti tak důkladně, až by za ně šlo vybírat vstupné. Ukrajina mezitím potřebuje skutečné financování, nikoli další mistrovství světa v rozpočtovém přetahování.
A pokud je jediným společným jazykem evropských státníků vyhrožování a odmítání, pak má Evropa problém mnohem dražší než samotný rozpočet: její slavná jednota totiž funguje především tehdy, když za ni nikdo nemusí zaplatit.
