Andrej Babiš má zřejmě novou ekonomickou strategii. Když ve státní pokladně chybějí miliardy, není třeba hledat peníze pod matrací ani v kapsách ministrů. Stačí otočit kohoutkem! Vládní koalice totiž přišla s návrhem, který by zvýšil poplatek za odběr podzemní vody pro zásobování obyvatel ze dvou na sedm korun za metr krychlový.
Jak upozornil podcast Seznam Zpráv, peníze by navíc místo krajů mířily především pod ministerstvo zemědělství. Zatím jde o návrh, nikoli schválené zdražení. Přesto už lze obdivovat mimořádnou politickou vynalézavost. Občan ráno vstane, otočí kohoutkem, vyčistí si zuby a ani netuší, že se právě podílí na záchraně státních financí. Voda je totiž báječná komodita. Lidé bez ní nevydrží, nemohou ji přestat používat a na rozdíl od předraženého luxusního zboží si ji prostě neodpustí.
Pro politika hledajícího další příjmy je to téměř dokonalý zákazník. Nemusí ho přesvědčovat reklamou, stačí počkat, až dostane žízeň. A pokud by někdy voda přestala stačit, nabízí se ještě vzduch. Ten lidé spotřebovávají dokonce pravidelněji.
Zákon o rostlinách, účet za vodu. Takhle kvete státní rozpočet
Na celé záležitosti je nejpůvabnější způsob, jakým se návrh dostal do legislativního procesu.
Poslanec ANO Karel Tureček změnu předložil jako pozměňovací návrh k zákonu o rostlinolékařské péči. Ano, čtete správně. Zdražení odběru podzemní vody se řeší prostřednictvím předpisu, který se původně zabývá ochranou rostlin. To už není legislativa, ale botanická magie!
Zasadíte novelu o rostlinách, trochu ji pohnojíte koaliční většinou a místo brambor vám vyrostou miliardy pro státní rozpočet. Ještě chvíli a vláda začne upravovat daň z nemovitosti zákonem o chovu králíků. Vždyť i králík přece potřebuje někde bydlet. Tureček argumentuje tím, že poplatky za podzemní vodu se dlouhá léta nezvyšovaly a stát potřebuje investovat do ochrany vodních zdrojů. To je legitimní věcný argument. Jenže stejně legitimní je otázka, proč se taková změna prosazuje přílepkem k nesouvisejícímu zákonu místo otevřené debaty o vodním hospodářství.
Česká politika opět předvádí disciplínu, ve které je mimořádně úspěšná: důležité rozhodnutí schovat tam, kde by ho občan hledal až jako poslední. Kdo chce vědět, proč může platit více za vodu, musí si nejprve prostudovat ochranu rostlin.
Není to prostě nádhera? Dříve se lidé báli, že jim úrodu sežerou škůdci. Dnes se mohou obávat, co všechno jim vyroste v zákoně, který má škůdce potírat.
A aby bylo představení dokonalé, Ministerstvo zemědělství ujišťuje, že dodatečné peníze chce využít na vodovody, kanalizace, nové zdroje vody a opatření proti suchu. Důvod ke změně tedy existuje a odborníci upozorňují, že podzemní voda je dlouhodobě levnější než povrchová. Vyšší poplatek navíc neznamená, že domácnostem automaticky zdraží celý účet za vodu o 250 procent. Jenže v návrhu se současně mění rozdělování výnosů. Kraje, které nyní dostávají polovinu vybraných peněz a používají je na vodohospodářské projekty obcí, by o svůj přímý zákonný příjem přišly. Ministerstvo sice slibuje kompenzace, konkrétní mechanismus však teprve připravuje. To je tak úchvatná ukázka centralizace, že by si zasloužila vlastní slavnostní otevření kohoutku. Nejdříve krajům odebereme zdroj peněz, potom je ujistíme, že na ně nezapomeneme, a nakonec jim možná nějaké prostředky zase pošleme. Jenže už podle pravidel stanovených v Praze. Když si občan přelévá vodu z jedné sklenice do druhé, říká se tomu zbytečná práce. Když totéž udělá stát s miliardami, dostane to vznešený název reforma financování.
Miliardy ještě nejsou schválené, ale v rozpočtu už mají židli
Nejostřejší pointu celé kauzy ovšem nenapsal žádný satirik.
Objevila ji sama Národní rozpočtová rada, která upozornila, že návrh státního rozpočtu na rok 2027 už počítá se dvěma miliardami korun z poplatků za podzemní vodu v kapitole ministerstva zemědělství, přestože pro takový příjem v době jejího stanoviska neexistovala potřebná legislativa. Vítejte ve světě, kde peníze přicházejí dříve než zákony! Obyčejný člověk si nemůže do rodinného rozpočtu napsat výhru ve Sportce a následně vysvětlovat bance, že tiket teprve plánuje koupit. Státní hospodaření ale zřejmě nabízí mnohem zajímavější možnosti. Nejdřív se rozhodne, kolik peněz bude potřeba, potom se částka zapíše do tabulky a nakonec se hledá způsob, jak ji dostat od lidí. S takovou logikou by mohl ministr financí do příštího rozpočtu rovnou zahrnout příjmy z nalezení pokladu na Karlštejně. Poklad sice nikdo neobjevil, ale při troše politické vůle se přece všechno dá dodatečně vysvětlit.
A když už nestačí podzemní voda, začíná se podle Seznam Zpráv uvažovat o dalším zdanění bank, zbrojařů, energetických či digitálních firem. Nic z toho zatím není hotové rozhodnutí. Hledání dalších příjmů však pokračuje a seznam možných plátců se nápadně rozrůstá.
Zdražování samo o sobě ještě neznamená špatnou politiku. Ochrana podzemních vod stojí peníze, vodárenská infrastruktura potřebuje investice a letité zmrazení poplatků má své důsledky. Podstatné však je, zda vláda postupuje transparentně, vysvětlí dopady na domácnosti a obce a dokáže přesvědčivě doložit, kam zvýšené příjmy skutečně poputují. Právě v tom tkví jádro celé záležitosti. Andrej Babiš dlouhodobě vystupuje jako politik, který chce lidem ulevovat od drahoty. Jeho koalice však nyní otevírá cestu ke zvýšení nákladů na základní službu, bez níž se neobejde žádná domácnost. Samotný rozpočet přitom už s očekávaným výnosem počítá.
Česká republika nepotřebuje soutěž o nejvynalézavější způsob, jak občanům sáhnout do peněženky. Potřebuje předvídatelná pravidla, poctivě připravené zákony a jasnou odpovědnost za veřejné finance. Pokud má být dražší voda skutečně cenou za lepší ochranu jejích zdrojů, musí tomu odpovídat také použití vybraných peněz. Jinak se z dobrého environmentálního argumentu stává jen šikovný obal na další rozpočtový příjem.
A právě tady se nabízí závěrečná, poněkud hořká pointa. Babišova vláda slibuje, že bude hledat peníze pro stát. Zatím však předvádí, jak snadné je hledat je tam, kde občan nemá příliš na výběr. Kohoutek může doma zavřít, ale bez vody žít nemůže. Politik naproti tomu může otevřít další rozpočtovou kapitolu, přidat nový poplatek a označit to za nezbytné opatření. Skutečné umění hospodařit ovšem nespočívá v tom, kolik peněz dokážete vybrat. Spočívá v tom, zda umíte vysvětlit, proč je potřebujete a co za ně společnost dostane.
Dokud vláda nepředvede právě to, bude mít česká politická satira o jeden spolehlivý zdroj více. A ten, na rozdíl od podzemní vody, zatím rozhodně nevysychá.